|
BMW Biker Meeting Garmisch-Partenkirchen 2005
Den
1.
Tak
už to přišlo. Je sedm hodin ráno, pátek 1.července
2005 a
Leoš s Bárou na 1200 LT
vyrážejí z Ostravy, aby v osm v Olomouci
přibrali Ivana na 1150 GS. Já s Jitkou ještě protíráme
oči a pomalu se probouzíme. V 9,30 je LT a GS ve Velkém
Meziříčí u nás na parkovišti. Nezbytná raní káva se
vaří a zjišťujeme první závadu. Leoš není schopen
komunikace přes interkom, protože se vytrhnul konektor na
jeho přilbě. Oprava se trochu protáhla, protože se
povedla až na druhý pokus, tak vyrážíme ještě s Mírou
na 1150 GS až v 11,00. „Leoši, to nic, příště se to
může stát třeba mě“. A opravdu. Po ujetí půl
kilometru přestávám komunikovat já. No nic, stejně mě
nikdo neposlouchá. Frčíme si to po dálnici do Humpolce,
tam sjíždíme na Pelhřimov a přes Tábor a Písek to míříme
na Strakonice, kde se máme potkat s Fíšou a jeho
dcerkou Nikolou na 1100 RT. U Pelhřimova se k nám přidává
vydatný déšť, který s malými přestávkami s námi
jede až do Garmische. V jednu odpoledne jsme ve
Strakonicích. Z důvodu velkého časového skluzu vzdáváme
oběd ( máme přece z čeho trávit ) a spěcháme do
Mnichova, kde na nás bude čekat Ježek s Petrou na
1200 LT, které tam bylo na poladění v servisu. Ještě
drobné dohady na hranicích s německým policajtem kvůli
zapnutým Leošovým mlhovkám, které mimochodem nejdou
zhasnout, protože jsou zapojené na přímo s hlavním
světlem bez vypínače. Jejich sklopení mu stačí k úplné
spokojenosti, tak můžeme uhánět směrem na Passau. Já
již komunikuji, protože jsem použil kabel spolujezdce,
tak se můžeme cestou domluvit na jízdě po dálnici, aby
Ježek s Petrou v Mnichově nezapustili kořeny.
Sto kiláčků před Mnichovem ještě zastavujeme vylít Mírovi
vodu z bot, protože nějak podcenil impregnaci v domnění
přítomnosti klimamembrány. Ještě vyždímat ponožky, a
už zase jedeme. „Ahoj Ježku, čekáte dlouho“? „Ne,
jenom hodinu a půl“. Tak jsme konečně kompletní: 2x
1200LT, 2x 1100RT a 2x 1150GS. V tomto pořadí dorážíme
asi v půl osmé večer. Zaparkovat pěkně do lajny,
postavit stany, nacpat bříška domácími řízky a hurá
za kamarády. Ti, ač již odpočatí protože přijeli dříve,
společně pracují na společenské únavě za přispění
německého piva z plastových kelímků zálohovaných
1 Euro. Komunikace vysílačkami funguje perfektně, tak se
k nim brzy přidáváme. Společně doženeme zanedbaný
pitný režim a postupně se trousíme na kutě.
Den2.
Ráno
nás pro změnu probouzí nám již od včerejška známý déšť.
Dáme nezbytnou ranní kávičku, posnídáme a jdeme
omrknout, co se to tady vlastně děje. Čumíme do stánků
se vším možným, okukujeme motorky, nabíráme prospektový
materiál a hlavně mokneme. Někteří si vylepšují kádrový
profil nakupováním dárků, někteří sní o lepší
budoucnosti osedáváním vystavených nových motorek. Naháníme
se opět vysílačkami a posléze se scházíme v hlavní
stanu, kde si dáváme opět kávičku, protože kávička
je zdravá a ráno jí bylo málo. Koukáme na právě probíhající
módní přehlídku motooblečení a domlouváme soukromou
vyjížďku Boxer Morava. V půl jedné odpoledne se přesouváme
k pumpě Shell, kde se řadíme. Vybereme v Garminovi
některou doporučenou trasu na vyjížďku a hurá na to.
Cestou zjišťujeme, že ta doporučená trasa je dobrá tak
akorát pro přepravu nadrozměrného nákladu, protože je
silnice rovná jak v poušti. Cestou zpět na naši
Shellku ještě vyžereme cukrárnu v Urfeldu u jezera
Walchensee. Moc dobrý jahodový dort tam měli. Aby nebyla
nuda, tak prší víc a víc a Ježek na LT a sjetých gumách
se z nás baví nejvíce. Na pumpě se řadíme na druhý
pokus. Někteří to vzdávají, někteří jdou přezouvat
a některým nakonec nechtěně ujíždíme. Pro záchranu
kamarádství se tedy ještě jednou vracíme a skutečně
se ještě někdo najde. Akorát Míra s Ivanem nás již
nenajdou, protože jim klekly baterky ve vysílačce, ač se
motáme o ulici vedle. Škoda. Zatím co oni kompenzují žal
pivem, my jedeme směr Innsbruck. Jede nás šest motorek:
Cyril LT, Leoš s Bárou LT, Fíša s Nikolou
1100RT, já s Jitkou 1100RT, Pepíno s potomkem
1150RT a Gik 1150AGS. V Zirlu trochu kufrujeme, protože
Cyrilův strýc pilot si s výpočtem dává na čas.
Počasí se již umoudřilo, přestalo pršet, silnice
oschly a občas se ukáže sluníčko.
Po druhém průjezdu Zirlem zastavujeme u benzinové
pumpy a dáváme mu čas na rozmyšlenou. Za to se nám odměňuje
výpočtem překrásné trasy přes Kühtai
2017 m
.n.m. a Fernpaß zpět do Garmisch. Bomba. Dík strýc
pilote. Opravdu nádhera. Proplétáme se uličkami vesnic
na svazích Alp, místní lidé se na nás smějí, auta uhýbají
a nikdo na nás nehrozí jako doma. Opravdu nádhera. Stále
je na co koukat a spouště foťáků si na chvíli neodpočnou.
Čím výše stoupáme, tím nižší je teplota a naopak přibývá
zvláštní zelenohnědé kluzké hmoty na silnici. Co to
asi je? Už je to jasné. Je to druhotný produkt domácího
skotu, který se tu volně potuluje. Bacha ať na tom někdo
neuklouznete, byla by to ostuda. Čumte taky před sebe,
nejhorší je srážka s volem. Cestou nás ještě
blokuje rodinka koní, ale tu rozežene Pepíno mocným
troubením. Silnice se pěkně kroutí a levá střídá
pravou. Pěkně si to vychutnáváme a hoblujeme gumy až na
hranách. Škoda, že už je Garmisch na dohled, dal bych si
to ještě jednou. No nic, někdy příště. Uháníme do
stanů něco spolknout, protože nám pěkně vyhládlo.
Cyril jede za svými. Sauna, bazén a možná i masáž mu přijde
vhod. Večer nás vysílačky opět svedou zachránit pitný
režim na stejné místo jako včera. Někteří, vědomi si
zítřejší cesty domů, jdou spát již o půlnoci. Někteří
na to zapomněli a jdou spát až před pátou ranní.
Jejich chyba, v sedm jim bubnujeme na stan.
Den
3.
„Vstáváme,
vstáváme. Chrápat můžete doma“. Krásné ráno a
slunce přes celou oblohu nás tahá ze stanů. Balíme a těšíme
se na cestu domů. Taháme možná ještě ovlivněné spáče
ze stanů a termovložky z oblečení. Konečně motopočasí.
Loučíme se s Leošem a Bárou, kteří pokračují směrem
na západ na francouzské pobřeží. Nezbývá nám, než
jim závidět. Užijte si to a hlavně dobře dojeďte. Náš
skutečný odjezd trochu vázne, neb někteří mají hlad,
někteří mají sucho v nádrži, někteří v peněžence
a někteří v domnění, že ztratili mobil volají svému
operátorovi. Krušná jsou rána opilců za slunného počasí.
Konečně jedeme směr Mnichov po silnici číslo 11. V jedné
vesnici projíždíme slavností nějakého místního tradičního
svátku. Všichni v místních krojích, v dobových
kraťasech se šlemi, na hlavě tralaláčky s péry a
dokonce i policie v dobové uniformě. Kdybych nedržel
řídítka, tak bych si myslel, že za to může stroj času
a já se ocitnul v jiné době. Jsme v Mnichově,
loučíme se s Ježkem a Petrou, kteří mají ještě
jiné povinnosti. Většina je z časových důvodů
pro další jízdu po dálnici, tak se slzou v oku opouštíme
myšlenku na původně zvolenou trasu po silnici číslo 12
z Mnichova do Passau. Marné jsou moje nářky a námitky,
že je to časově stejné a ještě něco uvidíme. No nic,
menšina se musí podrobit většině. Na dálnici postupně
zrychlujeme na
180 a
až máme dostatečně otlučená záda od spolujezdkyň, ta
zase zpomalujeme. Takto hektická jízda způsobila výr v nádrži,
tak společně probouzíme asi
30 km
před hranicemi ospalou pumpařku, abychom natankovali ještě
za draho. Po překročení hranic nás vítají hodně opálené
kysličníkové blondýny a nabízejí nám jejich služby.
Fuj. Raději ještě chvíli jedeme, než si dáme pozdní
oběd za kačky. Ve Vimperku na nás čeká pěkná
restaurace se zahrádkou, slunečníky, vyhlídkou na
parkoviště a hlavně českou obsluhou. Ivan pro spěch
zapomíná na hlad a upaluje k domovu. Ráno ho čekají
povinnosti, tak musí. Balzám pro duši a blaho pro plný
žaludek. Ve Strakonicích zamáváme Fíšovi s Nikolou
a už jen my s Jitkou a Mírem upalujeme přes Písek,
Tábor, Pelhřimov a Jihlavu domů do Velkého Meziříčí.
Bylo
to fajn a za rok naschle zase v Garmisch-Partenkirchenu
Dodo.
|
