Člověk míní, ale okolnosti mění.

Po téměř ročním plánování a připravování výpravy na Nordkap se postupně změnilo tolik věcí, že ve finále namísto 10ti plánovaných motorek dorazilo na místo srazu pouze stádečko 4 strojů BMW, aby se vydalo obtěžkáno plnými kufry na společnou dovolenou.

Víťa – R1100RT, Pavouk s Martinou R1100RT, Čert – R1100RS a já s mojí ženou Evou – R1100RT.
Ostatním překazil plánovaný výlet většinou problém v zaměstnání, v peněžence a někomu i strach vzdálit se z tepla domova.

1.den – Sobota 14. června

Vyjíždíme ráno v 8.00 z Prostějova přes Olomouc na Mohelnici, kde na nás čeká Víťa. Poslední úpravy zavazadel na přetížených nosičích horních kufrů mne a Pavouka trochu zdrží, ostatní zatím  dají kafe a nějakou tu cigaretku. V tom má Čert letos velkou oporu v Pavoukově Martině, ta mu určitě ráda pomůže s jeho obrovskou zásobou cigaret.

Jedeme po silnici dál na Hradec Králové, Jičín, Liberec a Státní Hranici překračujeme ve Varnsdorfu – Jiříkově. Potom dále přes Lobau, Bautzen směrem na Berlín. Dálnice kolem Berlína se neustále opravuje, takže nás zdržují věčné uzavírky, přesně jako u nás.

Po ujetých 522 kilometrech rozbíjíme stany asi 200km ve vnitrozemí u jezera „Senftenbergersee“ v koncentračním táboře (kempu) pyšnícím se honosným názvem Ferienpark Grosskoschen (Prázdninový park, tel. +49 3573 8000).

Něco tak odporného jsme ještě nikdy neviděli. Milion lidí namačkaných na fleku se svým evidenčním číslem, vjezd přes závoru pouze pomocí „Gastkarte“ s čárkovým kódem, nikde ani stopa po trávě. Prostě hnus. Zpocení východní Helmuti romanticky škvaří své hnusné bílé klobásy na polních  grilech ze supermarketů a popíjí odporné lahvové pivo. Hned po postavení stanů a zvednutí Víťovi motorky z prachu země, kde si ustlala při neplatném pokusu postavit BMW na boční stojan znechuceně odcházíme do místní zděné restaurace abychom si ještě strčili (za levno) něco teplého do krku. Objednáváme si řízek s bramborem a točené pivo. Pivo dopíjím s nechutí, řízek si po chvíli měníme se ženou, ona ten svůj nemůže ukrojit. Je moc tvrdý a jak po chvíli zjištuji i zkažený. Vybíhám ven před hospodu a vyplivuji ho do prachu. No prostě východní Německo nezapře svoji komunistickou minulost. Cena za jednu noc pro 6lidí, 4 stany a 4 motorky ………………

2.den

Po probuzení, snídani a sbalení stanů se nám asi napotřetí povede projet přes závoru s čárovým kodem ven, z kempu „soudruha hrůzy“.

Projíždíme východní Německo. Na benzince ještě daleko před Roztockem kupujeme jízdenky na Trajekt – platíme  Master Card. Plujeme lodí společnosti Scandlines a cena za motorku včetně dvou osob je 28E . Tedy nic moc drahého. Plavba z Roztocku do dánského města Gedser trvá asi 2.5hodiny a nikdo z nás zatím nemá mořskou nemoc na kterou jsem se já i Víťa tolik těšil. No snad později. Na lodi je možno si koupit v dutte free shopu alkohol a cigarety, dát si jídlo nebo posedět u kávy. Prostě pohoda.

Přirážíme ke břehu a všichni sledujeme dění na periferii Dánska. Přístav není velký, ale je tam vše co si člověk pamatuje z filmů. Tržiště, nákladní a obchodní lodě menších velikostí i rybářské bárky houpající se ve vlnách dánského podvečerního moře. Naše dnešní trasa je u konce a poohlížíme se po nějakém vhodném noclehu. Bude to kemp nedaleko hlavní silnice, takže zítra nemusíme tak daleko zpět k hlavnímu tahu.

V kempu opět platíme Master Card, protože ač je Dánsko členem evropské unie, neplatí zde Euro. A pokud ano, tak někdy za nevýhodný kurs. Spíme ve stanech, protože je pěkně. Pouze v pozadí letí černé mraky. Kupujeme dánské pivo – v plastových zálohovaných lahvích a klábosíme. Po hodině začíná drobně mžít. Po chvíli déšť ustává. První komáři se objevují – nemají však šanci, jsme na ně připraveni. Repelent patří do povinné výbavy každého turisty směřujícího do Skandinávie. Stany stojí asi 200 metrů od břehu moře. Rychle do spacáků, zítra se tam musíme podívat. Stmívá se pozdě a jak později zjišťujeme, tmy už se tady nedočkáme, ale spát se musí. Dnešní etapa měla celkem 443km suchozemských.

 
3. Den

Do prvního dánského pracovního dne v týdnu se probouzíme opět za svitu slunce a tudíž v perfektní náladě. Pouze Čert má nohy jako by si je zapomněl natřít repelentem, nebo dostal plný zásah z brokovnice.“A„ je správně. Vydáváme se na obhlídku pláže. Voda je neskutečně čistá ale páchne. Důvodem je obrovské množství na břehu se rozkládajících mořských řas. Děláme pár fotek, opouštíme kemp a vracíme se na hlavní tah. Rychlost 80km/h dodržujeme, hlavně dáváme pozor na cyklisty kteří mají jízdní pruh i po obvodu kruhových objezdů. Je jich tady nepočítaně. Červený asfalt zdobící křižovatky se zdá taktéž nevyzpytatelný.

Jedeme po silnici směr Kobenhaven ( Kodaň).  Zde, jak všichni doufáme vjedeme do Švédska suchou nohou - koly po novém mostě.

Je dlouhý asi ….km a poplatek je 17E. Stojí to za to.

Švédsko- Dánská hranice je na mostě – pouze nápis Sverige. Zákaz zastavení, přesto neodoláme a fotíme se u ní. Kdo ví, kdy se sem zase podíváme.

Stavíme na velkém parkovišti s oddělením pouze pro motocykly, vtipně označené malým znakem BMW. Stejně je to již zbytečné, protože čím více směřujeme na sever, motocyklů jiných značek kvapem ubývá! Součástí parkoviště jsou samozřejmě pěkné záchody s vodou, sprchy a turistické centrum s příručkami o kempech a o místech , které by zahraniční turista při návštěvě Švédska určitě neměl vynechat. Samozřejmě s cenami a ve všech světových jazycích. Personál samozřejmě hovoří také německy. Počasí super, krajina a silnice také. S dodržováním nejvyšší povolené rychlosti si již neděláme takové starosti, starosti si nedělají ani místní, což je příjemné překvapení. K večeru dojíždíme do kempu ve městečku Bjorkang u Varbergu směrem na Goteborg který jsme si našli v turistické příručce. Zde si pronajímáme chatku pro 6 osob, která je naprosto bezkonkurenčně vybavená. Od televize, rádia, mikrovlnky, kávovaru, ledničky, pračky, sušičky až po grilovací nářadí ukryté ve vedlejší budce. Cena za jednu noc 2500Kč pro 6osob. Prostě super. Moře asi 300m. Jsme unaveni a po dvou nocích pod stanem konečně uvítáme pořádnou sprchu a postel.  Zkoušíme si také přeprat nějaké ty spodky. Kdo ví, kdy zase budeme mít takovou možnost. Jsme již dost severně a blíží se nejdelší – polární den. Jdeme spát v deset večer, slunce stále na obloze. Jasno, prostě pohádka. Dnes jsme toho moc neujeli, protože již začíná krajina, kde je pořád důvod zastavovat a něco fotit. Na tachometru máme pro dnešní den 397km.

4.den

Ráno se probouzíme do krásného dne a hned po sbalení všech věcí odjíždíme na asi 200m vzdálenou pláž, abychom se podívali na Švédské moře. No prostě krása jako blázen. Voda čistá, pláž s krásným pískem kam až oko dohlédne, voda chladná a zákaz surfování. Ještě nezbytné fotografování a zpátky do „práce“. Sedáme na motorky a jedeme směr Norsko. Slunce praží do zad a my se proplétáme provozem, který kilometr od kilometru houstne. Švédové jsou asi velmi pracovitý národ, protože průjezd touto zemí znamená velkou exkurzi staveništěm. Prach, radary, spousta stavební techniky a mezi tím občas nějaká benzinka kde si dáváme kafe nebo se jdeme umýt a na WC.

Konečně vidíme norskou celnici. Je to most přes řeku ……., kde je uprostřed pouze cedule „NORGE“. Toť vše a tedy naše zklamání, že opět nepřibude žádné razítko do našich cestovních pasů. O důvod víc proč být zklamaný máme také proto, že jsme se báli vézt sebou víc alkoholu a Čert cigaret a tabáku. Vše zbytečně, v kufrech jenom kila českých konzerv, které tady na severu nejsou o nic moc dražší než u nás doma. No příště budeme chytřejší.  Vjíždíme do údajně nejkrásnější země Evropy, ale zdá se, že opak je pravdou. Ohromný provoz a silnice s omezením do jednoho pruhu v každém směru, plné prachu a podél jenom jedno obrovské staveniště kam až oko dohlédne. Ani parkoviště kde by člověk mohl sníst paštiku nebo dát krátkou pauzu. Nakonec stavíme na benzince s odpočívadlem, kde vytahujeme proviant a mapu před zraky turistů, které ze svých útrob právě vyzvracel německý autobus. Sklízíme obdiv za motocykly a CZ. Jíme a plánujeme cestu do Osla, kde chceme navštívit Muzeum …………….. Tento plán však okamžitě po příjezdu do města měníme. Město je přetížené provozem, plné prachu a stojících kolon, kamkoliv se plazících aut. Mizíme z města nejkratší možnou výpadovkou, hlavně pryč z toho šíleného chaosu. Nedá se nic dělat, Muzeum dnes neuvidíme. Je právě dopravní špička a manévrovat mezi auty s celkem půltunovou mašinou prostě nemám chuť.

Jak jsme se v průvodcích poučili, kempy jsou v Norsku na každém rohu a tudíž jsme trochu překvapeni, že najednou nemůžeme žádný najít. Jezdíme tam a zpátky jako idioti, čteme holedbající se turistické informační tabule a nakonec po dvou hodinách  stejně znovu najíždíme na dálnici č. E6 směr sever abychom se dostali co nejrychleji z tohoto blázince. Únava stoupá.

K večeru konečně nacházíme první informační ceduli se symbolem stanu a pak další a další. Zajíždíme do jednoho z nich a s velmi ochotnou majitelkou sjednávám cenu za jednu noc pro všechny na 200 NOK. Super cena. Vypadá to, že bude konečně trochu pršet a proto stavíme stany jak to jde nejrychleji. Pavouk jede ještě bez přilby projet svoje RT, neboť se mu nějak nezdá zvuk jeho motoru. Užaslí na něj potom o deset minut později čumíme, když se vrací a v závěsu si to za ním hasí cyklista s českou vlajkou.

Je to kluk z Písku a jak se potom při debatě dozvídáme, má namířeno na Nord Kap. Vlajka Free Tibet tomu všemu dává trochu šťávu a tak zvědavě posloucháme jeho další cestovatelské vyprávění. Třeba o jeho cestě do Indie, odkud ho kvůli nečekaně prodělané operaci slepého střeva domů na náklady nejmenované zdravotní pojišťovny přepravovalo letadlo, o tom z čeho je po cestě živ – vločky s moukou a placky, no prostě samorost. A kolo na kterém tuto cestu podniká taky zasluhuje obdiv. Prostě obyčejný horák. Mnoho rozmazlených majitelů super moderních Biků brázdících cestičky městských parků by se mohlo trochu inspirovat. No nic, komu čest tomu čest. Nebo je to blázen? Se slibem, že se při cestě z nejsevernějšího cípu Evropy staví v Prostějově se loučí. Má dnes ještě v úmyslu ujet asi deset km, než zalehne do spacáku. Nikdo opravdu nevěří, že má šanci v kraťasech za 39 Kč, dojet, nebo tam dokonce přežít. Je to zhruba 1000 km severně od polárního kruhu.

Déšť se koná jen chvilku, jen ten protivný vítr nám trochu kazí posezení. Dáváme kafe, čaj a večeři. Všude klid až na hluk dopravních letadel, které nám co chvíli přeletí nad hlavami. Ani nevím jak usínám.

5.den

Probouzíme se do krásného dne a po snídani vyrážíme opět směr sever. Pavoukovo RT jede naprosto bez problémů. Něco se mu včera zdálo. Únava asi udělala své.

Po pár kilometrech se začíná měnit krajina a my konečně vidíme předzvěst toho, proč jsme sem vlastně jeli. Eva zde již před lety byla a proto včera ignorovala mé nadávání na zasraný a hnusný Norsko.

Kopce, lesy a na vrcholcích hor v dáli sněhové čepice. Tak tam máme namířeno. Nálada je skvělá a pokud nebereme v úvahu všudypřítomné radary nic nemůže zkazit krásnou idylu. Za jízdy a na odpočívadlech je se  již na co dívat a proto stavíme čím dál častěji. Asi v poledne vjíždíme do Lillehameru, kde jedeme až k olympijskému areálu. Nezbytné foto a hurá k místnímu nákupnímu centru, kde vidíme i Mcdonald. Vcházím dovnitř a po zjištění, že tři Cheesburgery, kafe a Colu nelze platit Eurocard uraženě odcházím ven. Nechtějí moje peníze, tak ať mi políbí……el. Nakonec jsem tomu rád, protože Pavouk přináší z blízkého supermarketu teplé grilované kuřátko, které vychází celé na 120 CZK. U Donalda bych to dal za dvě ty jeho blbý housky s teplým okurkem a sekanou. Okamžitě se všichni opičíme a naprosto přežraní potom skáčeme do sedel. Teď už jenom najít zase nějaký ten pěkný kemp nebo chatičku. Pořád plánujeme spaní „na divoko“. Že by dnes? Zajíždíme do kempu a po domluvě lámanou angličtinou se od správce dozvídám nehorázně vysokou cenu. Necháváme si však otevřená vrátka a se slovy, že se ještě vrátíme mizíme pryč. Hned kousek dál u krásné řeky dostáváme od majitelky dalšího kempu nabídku které se nedá odolat. Stany za 200 NOK ale chatku pro 6lidí za 300. Motorky nepočítá. Samozřejmě bereme chatku. Večer posezení u flaštičky fernetu a hurá na kutě. Vůbec se ale nechce jít spát. Unaveni sice jsme, ale lézt do postele za světla, to se my středoevropani hned tak nenaučíme.

6. den

Jestli den předcházející splnil nad očekávání naše představy o severské přírodě, měly být tyto dnes opět překonány. Dost těžko se mi mé pocity daří srozumitelně vtěsnat do psaných vět. To prostě člověk musí vidět, cítit a umět vychutnat. Vysoké, sněhem pokryté vrcholky hor, dravé říčky a řeky – radost pro raftaře, krásné a udržované silnice – konečně bez radarů, lesy, lesy a zase lesy. A nakonec všudypřítomné vodopády. Přirovnal bych to k filmové přírodě Kanady. Jedeme po silnici č. E136. Dnešním cílem je „cesta trollů“, kterou by prý měl absolvovat každý návštěvník Norska. Úzké serpentiny přes horská sedla. Prostě povinná turistická atrakce. Činíme tak tedy rovněž a opravdu nelitujeme. Nahoře je zima jako v ruským filmu. Dokonce zamrzlá jezírka, někde sníh. Víťa se pokouší uvařit si nahoře kávičku, což se mu po vytvoření různých závětří nakonec podaří. My ostatní zatím jdeme pěšky asi na 300m vzdálenou vyhlídku. Stánky se suvenýry, hlavně s Trolly ze sádry, hlíny, plyše a různých materiálů na každém rohu nebo oblouku. Někteří z nás neodolají a kupují. Není to tak strašně drahé a Norové dobře vědí, jak využít momentální užaslou a zpomalenou přiblblost návštěvníků něčeho tak krásného, jako je toto místo.

Po přestávce opět do práce. Jedeme rozlehlými, sněhem pokrytými pláněmi bez změny nadmořské výšky. Ledem pokrytá jezírka a zmrzlé metrové závěje sněhu okolo silnice lemují cestu jako by tu byly odedávna a na věky. Prostě jako z jiného světa. Motorky si jenom předou, ale všichni, kdo máme tu možnost jsme již dávno zapnuli náporové topení a elektrické vyhřívání rukojetí. Asi po 5ti km sjíždíme do údolí a znovu se začíná oteplovat. Je úplně neskutečné, jak nám přeje počasí. Za celou dobu co jsme na cestách nám pršelo max. půl hodiny. Fotíme i za jízdy, je dost času, provoz malý, je totiž začátek sezóny. Vjíždíme do města Valldal.

Tady dole již skutečně zase peče sluníčko a tak se každý zbavuje nepotřebných svršků a cpe je do kufrů. Nákup proviantu v místním obchodě a oběd na břehu Fjordu. Ohříváme všudypřítomné fazole a plníme břicha. Po jídle a krátkém odpočinku opět na koně a přesouváme se asi o 4km dál, kde se naloďujeme na trajekt „EIKSUND“. Není dlouhý, ale jiná cesta neexistuje. Po 15ti minutách nás loď vyplivuje na břeh a my se ocitáme snad v turisticky nejznámějším městě Norska.

Geiranger. Nejslavnější, všemi cestovateli  navštěvované, turistickými průvodci obdivované a poprávu  vyzdvihované město na břehu největšího norského fjordu, který je údajně dlouhý celých 101 km. Zítra se o tom máme v úmyslu přesvědčit na vyhlídkové lodi. Parkujeme v kempu přímo u fjordu, asi 100 metrů od břehu. Chatka je naprosto luxusní, máme zaplaceno na dvě noci. Cena ještě mimosezonní – noc 650 Nok, kdybychom přijeli zítra, což je zde první den hlavní sezóny bydleli bychom již za 950 Nok za noc. Dvě oddělené ložnice po 3 lůžkách, prosklený obývák s výhledem na naše motorky a fjord, koupelna s WC, teráska pod střechou, klid a mír. Večer volný program. Decentně zapíjíme Pavoukovy narozeniny – ode dneška má oficiálně– neoficiální právo sedlat BMW. K této motorce totiž dle našeho nezávislého hospodského  průzkumu člověk dospěje nejdříve ve třiceti letech. Mladší motorkáři mají radši víc sportovní stroje, nebo jim většinou stačí jezdit jen kolem komína, na což nepotřebují žádnou drahou cestovní mašinu a v neposlední řadě nejsou ochotni nebo schopni investovat tolik peněz za motocykl. Unaven a plný dojmů se každý postupně odplazí do své postele na tachometru máme celkem  2366km.

7.den

Ráno se probouzíme tak jako normálně do krásného, sluncem zalitého dne. Dnešní plán je jasný. Výlet po okolí, ale hlavně vyhlídková jízda po místním Fjordu. Hned po snídani jedeme okouknout okolí a kupujeme lístky na loď. Cena pro jednoho je ……… Nok.

Plavidlo není nejmenší, ale ve srovnání s asi osmipatrovou zaoceánskou výletní „krávou“, která včera večer připlula do Geirengeru je to mrňavá bárka. Vyplouváme asi na dvouhodinovou plavbu vstříc moři a jdeme hned na příď, aby nám náhodou něco neuteklo. Hlas z reproduktorů nás průběžně informuje o zajímavostech které míjíme. Vodopády „Sedm sester“ bývalé usedlosti ve svazích obklopujících nás ze všech stran. Jak říká hlas z reproduktoru, místní obyvatelé, kteří zde v dávné minulosti žili museli být ve všem naprosto soběstační, neboť v létě se k jejich domům dalo dostat pouze pomocí lan a v zimě vůbec. Historie vypráví i o zvláštním způsobu života jejich dětí, které při hraní na louce před vysoko položenými domy musely být neustále přivázány provazy aby nespadly dolů do vody. Z výšky asi 250metrů by to nemuselo dopadnout dobře. Zároveň to zde však dle legend neměli jednoduché ani královští výběrčí daní. Pokud se obyvatelé místních usedlostí stihnuli navzájem varovat, neměl výběrčí daní šanci, protože domorodci jednoduše vytáhli provazy které sloužily pro výstup nahoru.

Škoda, že průvodní slovo na lodi je pouze v angličtině, norštině, francouštině a němčině. Na čechy nějak pozapoměli. Počasí se začíná měnit z minuty na minutu, jak plujeme fjordem. Dokonce začíná foukat ostrý vítr, který sebou nese pichlavý déšť. Hodně turistů se prchá schovat do lodi a zbytek cesty již pozorují okolní krásy přes sklo početných oken. No je to výletní loď, mysleli na všechno. Nakonec prcháme do útrob lodi i my ostatní, abychom těch pár minut proklábosili tam.

(od teď píše Víťa) Netrvalo to však déle než 20min. a opět se ukazuje sluníčko. Ještě uděláme pár fotek a přirážíme ke břehu. Krásná projížďka za přijatelnou cenu!

Večer ještě pozorujeme odjezd té obrovské příšery co ráno zaparkovala ve fjordu a baštíme další konzervu z našich zásob. Zejména Čertovy zásoby se zdají nevyčerpatelné a tak mu s něma rád pomůžu.

 8.den

Jak jinak než opět za sluníčka vyjíždíme a opuštíme Geiranger. Na odpočívadle potkáváme němce na GSkách a nemusím se už ptát kam míří. Přece Nord Kap! My však míříme na vyhlídku Dalsniba, která se nachází v nadmořské výšce 1465m. Poslední část cesty je placená a začíná závorou. Po nás však obsluha peníze nechce, prý si nás zkasíruje až pojedeme zpátky. Na první a místy druhý rychlostní stupeň se po cestě vysypané štěrkem blížíme ke konci. Dojíždíme na odpočívadlo, které je prázdné až na jeden německý karavan. Ve výhledu nám brání mraky, které ale rychle plynou a postupně výhled dovolují. Kolem samý sníh a hory. Chvíli čekáme a už se nám odkrývá i výhled na údolí ze kterého jsme přijeli. Vidíme i Geiranger. Fotím a nasedám na motorku, abych se vydal zpět. Je tady dost zima, teplota kolem 0 stupňů C a fouká vítr. Při odjezdu Pavouk jen tak prohodí: „Všiml sis, že pod tím štěrkem je led? Pozorně se dívám na cestu pod nohama a fakt, jedu po ledu! Opatrně a se scvaknutou prdelí jedu dolů, ručky hřejí na nejvyšší stupeň a dost často se ozve i ABS. Zaplať pánbůh, že máme všechny tyto vymoženosti!

Zastavuji u závory, ale nikdo tam není. Chvíli čekám (5sekund) a když teda nechcou platit, penízky jim nevnucuju. Zastavuji asi 5km dál před tunelem. Cestou ještě potkávám kus urvaného ledu velikosti menšího auta uprostřed silnice. Nic moc příjemného, ale naštěstí se bez větších potíží vyhýbám, jako i ostatní, jak se za chvilku dovím, když se sjíždíme před tunelem.

Pokračujeme po silnici č.15 směr Stryn. Dalším dnešním cílem je ještě ledovec „Jostedalsbreen“.

Parkujeme na nejvyšším parkovišti u ledovce. Tady zjišťujeme, že nám nezbývá nic jiného, pokud chceme ledovec vidět opravdu z blízka, než jít asi 50min. pěšky a pěkně do kopce. Nikomu se nechce, ale nakonec zatneme zuby a jdeme. Po 5min. chůze objevujeme možnost dostat se k ledovci na voze táhnutým koňem. Ta však po zjištění ceny kolem 700Kč za jednoho padá a jdeme. Přiznávám, že jsem toho měl plné zuby a několikrát jsem se chtěl obrátit, ale došel jsem. Teda všichni jsme došli až k zplazu ledovce „ Jostedalsbreen“.  Krásný pohled, ledovec hraje všemi odstíny modré. Je to obrovská masa sněhu, po které se odvážně pohybují horolezci. Opět fotíme a pomalu se odebíráme cestou dolů, zpět k motorkám.

Sníme zase kousek našich zásob, sedáme na motorky a odjíždíme hledat vhodný kemp. Ubytujeme se ve stanech v kempu „Sogndalfjora“.

9.den

Po silnici č.5 vyjíždíme ze Sogndalfu a míříme k nejdelšímu tunelu Evropy. Čeká nás ale ještě trajekt Manheler – Fodnes. Tady jako poslední z naší výpravy vjíždím k budce určené pro placení trajektu, platím kartou a když dojíždím k molu vidím jen zavírající se příď lodi. Oni mi snad ujeli, nebo..!? Fakt ujeli, naštěstí se hned dovídám, že další loď je tady za 15min. Tak to je v klidu. Beru si tedy „svůj“ trajekt a pluji za ostatními. Ostatní na mě naštěstí počkali (jak jinak, vždyť by jsi se ztratil!) a tak se vydáváme společně po silnici k tunelu. Ten je dlouhý 24,5km a je v něm pěkná zima. Přesto uvnitř tunelu nacházíme místo i chuť k focení. Celý tunel je dost tmavý a nezajímavý, ale na dvouch odstavných místech, kde jsme se i fotili je pěkně nasvícen.

Tunel je za náma, jsem fakt rád, protože mi hlavou těch 24km pořád probíhal katastrofický scénář jak píchnu, nebo se něco stane a někomu se stroj zastaví. Tak tady bych to opravdu nechtěl zažít!

Všechno je v pořádku a blížíme se k dalšímu trajektu, tentokrát z Bruraviku do Brimnes. Ten už probíhá bez problému a vyjíždíme z Brimnes po silnici č.13. Následuje řada dalších tunelů a úžasné pohledy na krajinu, která se zde mění po pár kilomtrech. Chvilku samé lesy, potom led, za chvilku zase zeleň atd. Fotíme a užíváme si nádherných výhledů za pěkného počasí. Že by dnes to spaní „na divoko“ opravdu vyšlo?

Do dnešního dne jsme nenašli, nebo někdy ani nehledali místo, kde by jsme mohli zkusit tady v Norsku povolené, jinde však přísně pokutované spaní v přírodě. Je pravda, že s našimi motorkami se z důvodu váhy nedá vjet hned tak do lesa, kde to neznáme.

Večer však objevujeme krásný kus krajiny s odpočívadlem u silnice, kde večeříme. Koukáme tak kolem sebe, tlačíme konzervy a najednou vidím, že se k nám blíží asi 30ti hlavé stádo koz. Potvory zvědavý máme za chvilku vedle sebe a co nestačíme schovat už přežvykují. Nebojí se teda vůbec!

Po večeři, za asistence stáda jedeme hledat místo pro noclech. To se nám daří a opravdu nacházíme zpevněnou cestu po které sjíždíme k vodě mimo hlavní silnici. Stavíme stany a díváme se kolem sebe na tu krásu. Hory, voda, prostě nádhera. Je 23h a suníčko svítí jak v poledne.

Zaléháme a ve 3h v noci se budím. Zataženo, prší a tak 8C. Zima jak prase, oblíkám si všechno co mám. Asi v 7h se budí i ostatní a balíme. Poprvé, ale jak později zjišťujeme na dost dlouho se k nám počasí otočilo zády.

 10.den

Jedeme za vydatného deště k první benzince, kde snídáme.

Dnes máme v plánu dojet do přístavu Kristiansand. Tady si chceme prohlédnout město, když nám to Oslo nějak nevyšlo. Po 260km v dešti, který stále nepřestává, nás však tento nápad rychle opouští a míříme rovnou zakoupit lístky na trajekt. Pryč z Norska, zima jedna zas…á.

Plujeme obrovskou a neskutečně rychlou lodí do Hirtshalsu v Dánsku. Cena za lístek na 4motorky a 6lidí 2400NOK. Loď se houpe tak, že se nedá ujít ani pár metrů bez toho, abychom se něčeho drželi. Zjišťuju, že mi to ale nějak nevadí a schutí si kupuju Colu a bagetu. Ostatní taky snáší tuto plavbu dobře a za 2,5h vyjíždíme z vnitřností lodi v Dánsku. Pro změnu…prší.

Na radu místního kolemjdoucího zajíždíme k hostelu „Hjorring“. Pěkná ubytovna za přibližně 120NOK na osobu včetně snídaně ve formě „švédských stolů“. Sušíme věci a unaveni zalízáme do peřin.

 11.den

Ráno se probouzím a bojím se podívat z okna. Pomalu odhrnuji závěs a zjišŤuji, že venku sice neprší, ale na slunce to nevypadá ani náhodou. Snídani trošku prodlužujeme, jídla je dost. Balíme věci do kufrů a už za drobného deště vyjíždíme. Přes celé Dánsko fouká hodně silný, boční nárazový vítr. S motorkou mi to škube a netroufnu si jet víc jak 140km/h. Cyril odvážně ujíždí, ale zjišťuje, že to fakt nemá smysl riskovat.

Jedeme 360km a zastavujeme v Německu asi 100km u Hamburku. Tady rozbalujeme stan v kempu u Flensburgu a dáváme po delším čase točený, i když dost hnusný.

12. den

Odjíždíme z kempu a jedeme po dálnici směr Berlín. Po cestě se domlouváme, že jestli se počasí neumoudří, nemá cenu se zdržovat v Německu a budeme se snažit dojet až k nám. Fouká totiž dost silný vítr od moře. Už se těšíme na řízek a Plzeň.

Opravdu počasí neustoupilo a my jsme asi v 19h dojeli do kempu „Koliba“. Za sebou 840km nezáživného dálničního provozu. Takže si ten řízek opravdu zasloužíme a to pivo taky. Sice není Plzeň, ale musí stačit Staropramen! Stačil…Noc v Chatce asi za 300,- na osobu. Docela dobrý, v kempu jsme skoro sami.

13.den

Počasí už v pohodě a za sluníčka odjíždíme domů.

Po ujetí 360km spokojeně parkujeme v garážích.

Musím uznat, že to stálo za to a každému přeju ať se do Norska podívá. Teda každému, kdo umí jezdit na motorce a kochat se krajinou! A když k tomu ještě rád fotí, nejlépe na dia jako já, (nebo na digitál jako Cyril) tak bude spokojenej! Umí tam být fakt nádherně, i když taky určitě hodně škaredě. My jsme měli to štěstí, že nám počasí přálo. Za skvělý termín této dovolené děkujeme Patrikovi, který sice plánoval, ale jen on ví proč nakonec nejel.

Dovolená mě přišla něco málo přes 20tis. Kč, ti co jeli ve dvou, dali asi o 6tis víc. Ujeli jsme 4880km a propálili všichni přibližně stejně kolem 265 litrů Naturalu. U nás rychlost mimo obec kolem 130km/h, v Německu po dálnici 160 – 180km/h, Švédsko dálnice 130, jinak 90, Norsko až na drobné výjimky do 90km/h. (posledních 300km okolo 130km/h) Průměrná spotřeba 5,4l! Dobře Rtčko!

Cyril, Víťa a Pavouk.

P.S. Nyní již opět plánujeme cestu na příští dovolenou a jak to zatím vypadá, ten Nord Kapp nás stejně nemine.

        Hlavně aby vydržely stroje. Teď momentálně mě zlobí moje RT. Po ujetých 45.000km se mi vysypalo ložisko v převodovce a to není dobře.          

        Oprava 6 tisíc není zase tak moc, ale kdyby se mi to stalo někde na polárním kruhu, tak by to asi bylo mnohem víc nepříjemné.

Cyril.