1.den

Naše cesta začíná v sobotu 20.8.2005 v půl čtvrté odpoledne v Olomouci. Jedeme přes Mohelnici a Hradec Králové do Prahy, odkud potom pokračujeme do Karlových Varů, kde spíme na chalupě u Vláďi (Denis Hopper bar a motoparty). Ten se o nás ještě večer  hned po našem pozdním příjezdu královsky postará. Resumé – zbytek cesty západními Čechami v dešti, příjezd ve 21.30 hod. Já se proklínám, protože jsem si vzal pouze tmavé plexi do Evo IV a čiré cyklobrýle nejsou fakt nic moc…

Najeto 430 km .

2.den pondělí

Ráno jedeme hned po natankování lámat rekordy, protože cesta přes Německo až do Holandska není po dálnicích vůbec zajímavá. No a ještě ke všemu neděle, tedy slušný lufťácky provoz. Startujeme okolo 9.00 hodiny. Naposledy ještě tankujeme za český a hurá do Německa. Samozřejmě zapomínáme koupit povinné CZky, ale uvědomujeme si to až na německé straně (jako ostatně vždy) a doufáme, že nás kvůli tomu celníci nevrátí. Přes Německo míjíme Frankfurt nad Mohanem a postupně se hustým provozem probíjíme až na holandskou hranici, odkud nás postupně strýc Garmin naviguje směr Rotterdam. Na benzince hned za hranicí nesmím zapomenout na bludného Holanďana, u kterého si všímáme zvláštní výstroje, která k jeho R1150GS Adventure moc nepasuje. Má na sobě fakt klasické obrovské dřeváky, ty které jsou neodmyslitelně spjaty s každým dokumentárním filmem o větrných mlýnech a výrobcích sýrů Gouda. No nic, opravdu odjíždí po vypití své kelímkové kávy jako by se nechumelilo a my již po chvíli ani nedoufáme, že nás osloví někdo ze štábu holandské skryté kamery…Myslel to asi fakt vážně. Do Rotterdamu přijíždíme před západem slunce a po poradě s místními holanďany, většinou se kupodivu jedná o černochy jsme posláni do blízkého Hoek van Holland, kde si máme dle jejich informace najet do lodi a nechat se přeplavit na druhou stranu moře doAnglie. To se nám po asi 40ti minutách daří a my najíždíme k vstupnímu portálu odbavovacího terminálu společnosti Stena Line, kde také naposledy, nebo lépe řečeno na delší dobu slyšíme a používáme němčinu. Cesta pro jednu motorku a pasažéra stojí v přepočtu 5000 Kč a lze ji platit v eurech. V ceně je započítána kajuta na celou noc a večeře se snídaní kdo co sní. Ubytováváme se v poměrně luxusní kabině s toaletou a sprchovým koutem, jediné co mi chybí je okno, alespoň to kulaté jako v Titaniku. Máme však klimatizaci. Po vysprchování a převlečení si posouváme hodinky o hodinu zpět a odebíráme se z našeho 9. patra do 7., kde je dle prospektu jídelna, kasíno a další atrakce kterak z nás dostat peníze. Téměř všechny práce od barmana po uklízeče vykonávají na první pohled jasní přistěhovalci. Narveme svoje hladová břicha a po dvou pivech uvolňujeme restauraci všem možným truckerům a imigrantům a odcházíme do kajuty, kde uléháme ke spánku. Ráno nás čeká jízda vlevo a nevíme jaké bude počasí, které nám dnes nadmíru přálo.

Na tachometru 870km. Délka trajektu 180km.

3. den

Po budíčku v 6.30hod. z ampliónu na stropě kajuty trochu na vojenský způsob si balíme své saky paky a odebíráme se do 7. patra, kde se trochu s nechutí ale pocitem, že je to nutné snažíme „najíst“ různých jogurtů a míchaných vajec. Loď se už nechvěje a je tedy jasné, že přirazila ke břehu anglického města Harwich. Hned po snídani se tedy vydáváme do podpalubí, kde v kterémsi „decku“ máme zaparkované miláčky. Zjišťujeme, že motorky jsou v pořádku na svých místech a tedy jen odkurtovat a vyjet ven. Ostatní auta a LKW již jsou pryč, čeká se jen na nás motorkáře, kterých je na naší palubě včetně nás asi 10 kusů. Montuji na kufrový držák kameru a vyjíždíme do krásného, sluncem zalitého rána. Teplota dle našich teploměrů na LT je 10 stupňů. Projíždíme bez valné kontroly celništěm a pozor!! hned a bez upozornění fakticky vlevo!! Docela blbej pocit, ale děláme to, co všichni ostatní. Za prvním kruháčem, kterých jak později zjišťujeme je v Anglii asi miliarda zastavujeme s ostatními motorkami na první, asi 100 metrů vzdálené benzince, abychom se mrkli do mapy a ujasnili si kam a kudy vlastně… Programujeme „strýce“ (GPS – Garmin Street pilot III.)  a hurá za dobrodružstvím. Po asi 4 hodinách sluníčka nás konečně dohání všemi deklarovaný déšť a my konečně zažíváme anglické počasí se vším co k tomu patří. Schováváme se nakonec již docela hladoví a utahaní v jednom MacDonaldovi u hlavní silnice. Po mém objednání dvou káv a dvou Big Maců dostáváme vcelku s klidným úsměvem prodavačky na tác dvě ledové Coly. Že by moje Anglina?? Kdyby nebylo tak chladno a neměli jsme takový hlad, asi bychom to přešli  lehkým pousmáním, ale tohle bylo moc. Za 6 liber dvě limonády je fakt hodně. Odcházím za vedoucím a s již asi desetkrát předžvýkanou větou si stěžuji na omyl. S porozuměním přitakává a hned se začínají dít věci, které u nás v česku asi ještě nikdy nikdo neviděl. Na našem stole asi po 5ti minutách přistávají dva podnosy, ze kterých na nás čumí 2x střední hranolky, 6x Big Mac a 2x obrovský kafe. Samozřejmě dvě koly které jsme dostali předtím zůstávají na svých místech. Na otázku jestli je to o.k. se mi údivem line z úst něco anglického a pan manager směny nebo jak si tady říkaj nechce ani nic doplácet a pouze nám přeje dobrou chuť. S úsměvem se loučí a plavným krokem odchází ještě někomu vynadat za to, že si dostatečně nehleděli žebráků z východního Gurunu na eLTéčkách. Zde se nám líbí, a siesta tedy trvá ještě dobrou hodinku. Jedeme opět za sucha a celkem na míru ušité teplotě pro motorkářskou výstroj krásným venkovem Essexu až do Nord Yorku kde padáme únavou v místním kempu "Jasmine" u města Scarborough za poplatek 13 liber pro dvě motorky a jeden stan na noc. Jeden stan máme tedy neúmyslně načerno, protože si s recepční moc nerozumíme. Na němčinu již totiž, jak jsem výše uvedl můžeme, a to na celou dobu pobytu na tomto ostrově zapomenout. Nikdo ji neovládá a tedy je urážíme dál naší angličtinou. Víťa i já totiž neumíme anglicky asi tak stejně. Sprcha je v ceně a všude čisto a pořádek, radost pohledět. Pro nás novinka, kterou si někteří z nás pamatujeme z dětství – umyvadlo se dvěma kohoutky, jeden horká voda, druhý studená. Tedy stylem opař a ochlaď myjeme své ešusy a Víťa na rozdíl ode mne zakouší i koupel, kterýžto systém nás potom provází celou Anglií i Skotskem. Sprcha je vybavena pouze jedním tlačítkem, které po stisknutí chvilku čůrá vodu (nic nového, dnes již běžná praxe i u nás), ale narozdíl od nás nelze seřídit její teplotu. Naštěstí se trefili do přiměřené hodnoty celsia, i když zde jak zjišťujeme mají teploty uvedeny v C pouze pro turisty, našince zajímá jen F.

Tachometr hlásí 550km, z toho 400km v dešti.  

¨4. den

Strkám svoji hlavu ze stanu přímo do paprsků ranního slunce a již se těším na další část poznávacího zájezdu. Po hygieně a snídani (české těstoviny stokrát jinak) sedáme na motorky a uháníme co nám dopravní situace dovoluje směr sever. Nemáme ani Libru (Pounds) a tedy na pumpě platíme kartou. Není to žádný problém, jen pokud bychom chtěli hotovost na drobnosti jakými jsou kafe nebo nějaký blbosti (neb kartou lze platit většinou až od 5ti Liber) musíme někam do banky, protože místním bankomatům naše Másterkarty nechutnají a plivou je ven s upozorněním, že tyto nebudou pozřeny, neb nejsou v seznamu akceptovaných. Čumíme jako blázni na symboly které této příšeře chutnají a fakt, všechny vidíme poprvé v životě. No prostě evropská unie jako vyšitá… Na Eura můžeme zapomenout, ale to jsme již věděli před odjezdem z česka.

Městečka jak vymalovaná, hodně staveb z kamene anebo tak v tom stylu, který známe z kriminálek. Inspektora „Bárnebyho“ osobně nikde nepotkáváme, stále více však ale začíná tak okolo 9.00 hod. houstnout provoz až nakonec stojíme. No nic. Ti z toho druhého směru to mají horší a poté, co se náš had konečně pohne a my jedeme dál, zjišťujeme, že to není ani tady o nic lepší, prostě globalizace. Motorky nepotkáváme žádné, jen asi 100 Gold Wingů s přívěsnými vozíky, které tady jak se později dovídáme mají zrovna někde v Anglii sraz. Naše BMW nikoho nezajímají, pouze babička v klobouku trochu zpozorní když okolo místního hřbitůvku zesílím své audio, z kterého věnuji jen pro ni AC/DC Highway to Hell. Proto tady ale nejsme a ani nechceme rušit poklidnou atmosféru anglického venkova takovým nečestným způsobem. Muziku ztišuji a pokračujeme dál. 

V 17.00 hodin dojíždíme na Skotskou hranici. Abychom se však vyhnuli hustému provozu jedeme po vedlejších silničkách místního charakteru a nelitujeme. Menší provoz a skotská uvítací tabule není zničená tak jako všude jinde. Je čistá, bez nálepek, vyrytých jmen a hlavně díky tomu čitelná. Fotíme se  a již se za mraky schovaným sluncem pokračujeme dál na sever. Po cestě ještě navštěvujeme zámek – dům Paxton House, kde po nás dokonce nechtějí ani vstupné ale lákají nás do místní restaurace. Odoláváme a jedeme dál abychom ještě v rozumné době sehnali místo kde složit hlavy. Ještě po cestě navštěvujeme supermarket Morisonns, který je obdobou našich gigantů na jídlo a podobné nutnosti, kde zjišťujeme že ceny kterými nás strašili naši známí nejsou pravda. Jsou srovnatelné jako u nás. Dokonce si kupujeme mimo chleba i nějakou zeleninu a placku skotské Whisky. Venku se již mezitím zvedá vítr, který je při jízdě ještě snesitelný ale předzvěst „něčeho“ to již je. Ještě na skok k moři (jsme na východním pobřeží) a potom rychle do kempu. Cena 15 Liber za vše, o legračních sprchách a umyvadlech jsem se již zmiňoval, jiné to nebude asi ani v královském paláci. Chudák královna, divím se že není opařená…  

   

Rychle postavit stany, uvařit jídlo a rychle do místní hospody na návsi, kterou jsme si již vyhlédli při průjezdu městečkem. Typicky skotská nálevna nás vítá zvědavými pohledy místních zevlounů, jsou však velmi přátelští a dokonce nás po pár pivech, které si musíme dát abychom mohli zaplatit kartou různě fotografují a klábosí s námi. My jim celkem rozumíme, oni nám již méně. No nakonec na otázku odkud jsme odpovídáme, že jsme z Gurunu („slavný“ slovenský seriál). No a tomu nerozumí zase skoti a ani jeden jediný angličan, který tu je asi omylem. Posilněni a odreagováni se již s mírným skotským přízvukem loučíme a šup na kuťe. Asi ve dvě ráno nás budí obrovská větrná vichřice, která již okolo nás ve vzduchu nese výstavku okolních stanů a jak zjišťuji, chystá se asi i na můj. Víťa má horolezecký a naštěstí namířen břitem proti větru tedy se bát nemusí. Můj se po opětovném ukotvení stává zase stabilnější, jen mne špička iglů mlátí občas do hlavy jak silné poryvy větru celým stanem lomcují. Sousedi s mnoha dětmi už svůj stan ani nehoní, a sedají do auta a jedou za jejich vydatného pláče někam jinam, asi hledat něco z cihel kde přečkají do rána. Nakonec rezignuji a za kvílení větru a mírného deště se balím do spacáku a konečně usínám. Jsou asi 4.00 ráno a tedy budu celý zítřek – dnešek k prdu. No uvidíme…

Tachometr natočil   420 km .

5.den

Středeční ráno se tváří jako by se v noci vůbec nic nedělo a jen pobořené stany a spousta sousedů s kladívky zatloukající kolíky nebo likvidující rozpadlé obydlí dává napovědět, co se zde odehrálo v noci. Snídáme ze svých zásob studenou stravu a po sbalení věcí sedáme na motorky a po rozloučení s místními tlusťochy pokračujeme směr sever. Slunce svítí jako kdyby si to u nás chtělo za uplynulou noc vyžehlit a my tedy shovívavě na tento návrh přistupujeme a necháváme se laskat teplými paprsky, které na motorce příjemně hřejí do zad. Jedeme po pobřežní silnici a je fakt na co se dívat. Fotíme a na kameře se již točí druhá kazeta. Fakt nádhera. Dojíždíme až ke hradu Tantallon (vstupné 17 liber ), kde však pouze fotíme a hned pokračujeme dál, abychom omrkli další hrad, který je vidět na nedalekém ostrově kousek od břehu.  Pokračujeme dál až do místa dnešního většího zastavení, neboť každý správný návštěvník Skotska by měl navštívit jeho hlavní město – Edinburgh. Je to nádherné, kamenné město plné památek, ale také k našemu menšímu zklamání i plné turistů. 

Po chvíli zjišťujeme, že se zde konají nějaké divadelní slavnosti a díky tomu, že jsme již hluboko v centru nemáme ani kde zaparkovat. Víťa chce udělat pár fotek na diáky, já točím a fotím za jízdy, tedy bych už nejradši vypadl. Nakonec zastavujeme u chodníku před jednou ze sta kaváren a jdeme na kafe. Abychom mohli platit kartou dáváme si k tomu ještě povinnou Colu, no a za chvíli již vidíme jak si to v signální vestě naším směrem štráduje policajt a rozdává pokuty za stěrače ostatních, na stejném místě stojících aut. Rychle se snažíme zeptat servírky jestli dostaneme pokutu taky a co dělat aby k tomu třeba nedošlo. Policista přichází až k nám a servírka se s ním chvíli baví (skotsky ještě moc neumíme) Mrkne na nás a ukáže, že nás jako neviděl…. No prostě štěstí. Poté radši sedláme oře a jedeme dle strýce Garmina na první parkoviště které má v paměti. Je k mému údivu hned za rohem, ale opět nemáme hotové peníze na parkovací automat a tedy riskujeme. Po chvíli chůze si uvědomuji, že jsem asi nezamknul řidítka a zpocený z vedra které tady je a nervů, že pojedu domů vlakem pokud mi někdo motorku ukradne se nakonec s Víťou, který chce udělat ještě nějaký fotky z pěší zóny rozcházím a jdu nazpět k motorkám. Jsou na místě a tedy tu půl hodinku než Vítek přijde vydržím zde. Město je plné bělochů, černochů i červených a žlutých, tedy je se na co dívat.  Jsem blízko divadla a mnoha pódií. Nakonec asi po půl šesté večer konečně opouštíme přelidněný Edinburgh a chvátáme směr sever, v ústrety Lochnesce. Počasí nám přeje ale únava se již dostavuje a tedy hledáme kemp. To se nám daří tentokrát až napodruhé, protože v prvním neumí přijmout platbu kartou. Je 20.30 hod. Rozbíjíme stany a po sprše jdeme vařit večeři. Obloha nádherně čistá, předzvěst chladné noci.   Moc jsme toho neujeli, ale zato jsme viděli hlavní město Skotska. Večer již opět po mírném deštíku, který přišel bez varování usínáme jako miminka.

Tachometr ukazuje dnešní výkon na 370km.

6. den

Ráno jak jinak než opět do zimy, ale za asistence sluníčka vstávám a vařím ranní kafíčko, zatímco Víťa ještě dohání co večer nenaspal. Celou noc se téměř vždy klepe ve špatném spacáku zimou a má na sobě vše co je z textilu včetně obou „Wärmekissen“ topných gelových polštářků pro motorkáře z Louisu.  Den začíná nádherně. Je tu klid a mír. Tak bych to chtěl mít pořád. Asi  o půl desáté se nám daří vyjet z kempu. Stavíme hned po prvních minutách a posléze se nám dokonce daří se navzájem ztratit, protože sundávám kameru z kufru a než se Víťa stihne s LT otočit aby zjistil co je, já ho bez zaregistrování místa jeho otáčení míjím a jedu jako idiot abych jej jako co nejrychleji dohonil. Vůbec mi nedochází, že on by asi venkovskou zástavbou, kde je pořád co fotit 120km/hod. nejel. Sesedám a po chvilce čekání jsme opět spolu. Stavíme a fotíme, je opravdu se na co dívat. Architektura notoricky známá, krajina a lidé taky. Prostě paráda. 

Dnes nemáme moc naspěch protože cíl není daleko. Na jezero Loch Ness si necháváme rezervu, abychom to tam mohli trochu prošmejdit. Nakonec je skutečnost zcela jiná a my zjišťujeme že jezero Loch Ness  je „rybník“ jako každém jinej, jen ta cesta je neopakovatelná. Je nádherná. Kopce nejsou moc vysoké ve srovnání s alpskými, ale díky tomu, že začínají na skoro nulové mořské výšce, klenou se krásně do výšky. Porostlé vegetací až nahoru působí nezvykle, celá krajina ještě ke všemu voní nádhernými květy kterými je zde všechno porostlé. Je to taková červená rostlina, kterou protože jsem ji zapomněl vyfotit v detailu nikdy neuvidíte, pokud tam sami nepojede. Já sám ani nevím, jak se jmenuje, protože jsem zrovna, když se to v základní škole probíralo při hodině přírodopisu asi chyběl… Krásný výhled čirým vzduchem a vcelku minimální provoz umocňují prožitek. Samozřejmě přichází tak, jako téměř každý den chvilkový deštík, ale to již ani nevnímáme, trvá skoro pokaždé maximálně 15 minut. Příjezd na Lochness je již zdálky zřetelná atrakce. Mraky aut a všude na krku foťáky. Hodně japonců a samo sebou nesmí chybět alespoň jeden Holanďan. Češi jsme co zatím pozoruji jediní, z Gurunu tady ale určitě kromě nás taky není nikdo. (pouze dvě rakety LT na dohled) Jdeme po zaparkování motorek přímo před místním hotýlkem do Nessiina „klumprtária“, kde opět tak jako třeba v Norsku sobi, všude visí plyšové, dřevěné, hadrové a já nevím jaké lochnesky. Dudy a jiné neopominutelné upomínkové předměty. No prostě kupujeme pár maličkostí domů a rychle pryč. Já při hledání záchodu (marně) ještě navštěvuji „muzeum“ z natáčení filmu „Statečné srdce“ kde visí pár starých hader (oblečení) a nádobí, spolu s maketami mečů. Dále potom převážně obrazy – uhlem, které bych výtvarnou kvalitou a věrností zpracování k danému tématu zařadil k výsledkům prací výtvarné výchovy žáků 8. třídy základní školy. Sedáme na motorky a jedeme po západním pobřeží  jezera zpátky směr jih. Na parkovišti u trosek hradu Urquhart Kastle (Kdysi to byl jeden z největších hradů Skotska. Byl postaven ve 12. století, koncem 17. století prý byly části hradu vyhozeny do povětří), potkáváme německý manželský pár na nesmrtelné R100RT a již trochu smrtelnější R1150RT. To má problémy s integrálem – nejde posilovač a ABS, které tady v okolí dle slov smutného řidiče nikdo neumí spravit. Přejeme jim mnoho úspěchů. 

Na nejvyšší horu Skotska Ben Nevis 1343 mnm nemáme chuť a pokračujeme tedy údolím Glen Nevis dál, k největšímu skotskému jezeru Loch Lomond, které je obklopeno nádhernými kopci, prostě pohádka. Jsou čtyři odpoledne a tedy nejvyšší čas na pozdní oběd. Sedáme ke břehu, kde jsou zřetelné stopy ohniště a dáváme se do vaření. Víťa jinak velmi opatrný, bere bez zaváhání vodu z jezera a vaříme těstoviny stokrát jinak přímo z této vody.

Já bych si to sám nerisknul, Víťa mne ujišťuje, že to bude čisté. Vařím to tedy trochu déle než je jinak doporučeno výrobcem. Než se vydáme dál, ze stejné vody děláme ještě kafe. Je tu nádherně a jsme schovaní pod asi 3 metrovým břehem, tedy neslyšíme ani okolo projíždějící auta. 

Dnešní den však nemá být jen příjemný. Jedeme krásnou krajinou Highlandu směr jih a máme v úmyslu jet ještě kousek za Glasgow, protože jsme změnili plán díky kratšímu pobytu u Lochness.

Začíná déšť a tentokrát nás provází střídavě asi 3 hodiny. Začíná se stmívat a my najíždíme na dálnici. Po krásné přírodě a klidném turistickém provozu ani vidu ani slechu. Náklaďáky, jeden za druhým křižují nadjezdy a podjezdy, zácpy u velkých sjezdů, no nemít strýce asi bychom ten den najeli o dalších 200km víc.

Dostáváme hlad, ale je již asi 21.00hod a tedy nejvyšší čas na ubytování. Glasgow projíždíme ještě za světla, ale moc si to jinak nádherné město neprohlížíme. Dnes jsme rozhodnuti jít do postele, tedy spěcháme a necháváme „strýce“ najít hotel. Ten to úspěšně dělá, ale bohužel neví že je plně obsazen. Zkoušíme další a další, ale 75 liber za noc za osobu se nám zdá nehorázně moc. A tak je to skoro všude. Když už souhlasím i s touto cenou, jsou vyčerpány všechny možnosti. Bez úspěchu. Je 22.00 hod., prší a je tma. Hledáme ještě další možnosti, nedaří se. Všechno je plné. V záloze máme jeden kemp, kde dle domluvy můžeme přijet kdykoliv. Střídavě prší a my máme neskutečný hlad. Pokus o nákup bagety je na hlavním tahu otázka toho, co si kdo nechá líbit. Ceny asi 3x větší než na klidném anglickém nebo skotském venkově. Za unavenou bagetu jim prostě 4 libry nedám, kupujeme si tedy za 50 těch jejich halířů různý Twix, Mars a podobně, abychom do sebe dostali energii. Víťovi je již jasné, že budeme spát ve stanu a kupuje si na benzince ještě radši deku. Má špatnej spacák, nedivím se mu.  Při hledání hotelů jsme najezdili tolik kilometrů, že už ani nevíme, kde vlastně jsme. Naštěstí to ví strýc a po namačkání smluveného kempu, který jsem si před tím radši uložil hlásí, že je vzdálen 1.8km. Nevěřím vlastním očím. Najeli jsme totiž od něj mezitím asi 75km. Je tma jako v pr… já opět jen tmavé plexi, no už se těším do stanu. Při stavění stanů nám naštěstí neprší. Unaveni padáme do spacáků. Kolik kilometrů jsme dnes najeli ani nevím, zítra to zjistím. Je něco kolem půlnoci. Aby to nebylo tak fádní, někdo ještě na kraji kempu zapaluje obytný přívěs. Nevíme, jestli jde o vraždu nebo o neštěstí. Někdo okolo toho chodí, proti ohni je vidět že klidně, tedy se chvíli díváme na plameny šlehající k nebi a kašleme na to. Nejsme tady jediní a naše angličtina by nás při troše smůly mohla přivést až do basy. Okolo projíždí vlak. Jako již několikrát, kemp u tratě. To je fakt super. Celou noc vlaky. Dnes mi to ale nevadí, usnul bych asi i na kolejích. Víťa taky.

 7. den

Vyspaný a o poznání v lepší náladě než večer se probouzím do mlžného, ale co do počasí velmi slibného rána. Kemp je ještě ponořen do spánku, o Vítkovi ani nemluvě. Z jeho stanu se nic neozývá, ale je mi jasné že dospává to, co v noci určitě zase projektal zuby. Odcházím si dát teplou sprchu, vyčistit zuby a tak podobně. Sluníčko se již přes mlžný opar začíná trochu prosazovat a  první známky života na sebe nenechají dlouho čekat. Využívám spadlé rosy na motorce a hadříkem, který mám stále sebou u víka na nádrž čistím zamušené a od deště a prachu špinavé plexi. Jde to tak snadněji, je to odmočené a nemusím to potom dřít někde u pumpy. 

Nechci se s nikým moc potkat, chtěl by se se mnou určitě zase vybavovat a ta moje angličtina je dobrá tak „doleva, doprava, kolik stojí a podobně“, ale určitě ne na to, abychom klábosili o Blairovi nebo Dianě… No a samozřejmě se mi to musí stát. Správce kempu, mladý kluk, který nás včera zachránil když nás nechal tak pozdě ubytovat prochází kemp s jakýmsi „uklízečem“ co vysypává koše, umývá záchody apod. Za chvíli si to ke mně hrne onen popelář, mimochodem mi připomíná starýho Brunu z majora Zemana a hned z dálky něco (naštěstí s úsměvem) hlásí. No a je u mě a fakt není úniku. Do kuchyňky, kde se mi již vaří voda na kafe a kde připravuji snídani vklouzne jako úhoř a pořád u toho něco mele. To, že mu je docela cítit z úst – asi jako by mu tam hnilo chcíplý morče přecházím bez povšimnutí se zatajeným dechem, ale že se okamžitě dívá na české konzervy a kroutí kolečkem vařiče, prohlíží spacák a Goretexovou vložku do bundy zdá se mi přinejmenším nestandardní. Trpělivě poslouchám, ale po chvilce rozpačitého ticha, když se mi daří neumět odpovědět odchází dál plenit odpadkové koše a šťourat se rukama v pisoárech. Deratizuji vše čeho se dotkl a konečně se zase mohu nadýchnout. Volám na Víťu aby vstal, že je již hotová snídaně, ale zmrzlík ani na dost hlasité zvuky vůbec nereaguje. Že by umřel ve stanu zimou? Že by utekl spát do sprchy kde je teplo, což večer deklaroval vylučuji, protože jsem v ní již byl. Otvírám tedy jeho stan abych se přesvědčil jestli se fakt něco nestalo. No fakt. Spí jako miminko. Když mu trochu zatřepu spacákem, probouzí se a z uší vytahuje špunty.

„No já kvůli tomu vlaku. Bude kávička?“

Dáváme snídani, balíme stany a odjíždíme spokojeni a konečně oba dostatečně odpočatí dál. Dnes nás čeká Leeds – Otley. Zde se máme setkat s kamarádem který tady již rok žije a dokonce i pracuje. Dle strýce Garmina jedeme na jih, ale šipka kurzoru nás naštěstí po pár desítkách kilomterů stahuje z hlavního tahu a vede pryč do typických anglických končin. Takových, jaké si člověk někdy neumí ani představit, ale určitě by si je měl přát vidět. Úzké, klikaté, nepřehledné silničky pro jedno a půl auta (vyhýbací plochy nechybí), lemované nekonečnými kamennými zídkami, které jsou snad všude a končí daleko za místy kam naše oko vůbec dohlédne. Poměrně dost ovcí, koně a kravičky.

Snad každé třetí auto je tu terénní, nejčastěji Land Rover – Freelander. Moc pěkné vozítko. Po 150 km dostáváme hlad a začínáme se poohlížet po obchodě s proviantem, kde by bylo možno i něco přímo zakousnout. Daří se nám to a po lehké svačince si jdeme sednout ještě do restaurace typu nóbl bufet, kde chceme velký kapučíííno. No v tom není problém, až na to, že zde se kartou platí až od 8 Pounds a kafe tolik nestojí. Za sklem chlaďáku na nás vystrkuje kulatej krásnej zadek šlehačkovej dort s jahodami a je rozhodnuto. Jdeme do něj… No dnes má angličtinu a tedy komunikaci s místními na starosti Víťa a tedy hledá v jídelním lístku jak tam asi ten dort napsali…. Něco potom říká servírce, která bez mrknutí oka pouze žádá upřesnění, jestli White or dark (možná že ale taky třeba řekla něco úplně jinýho). No asi maj ještě někde v ledničce čokoládovej, ale na ten nemáme chuť a trváme tedy na white a už se vidíme, jak se pěkně napereme šlehačky, která nám (nebo alespoň mě) v poslední době docela když na to tak myslím chybí. Po chvíli čekání je to tady a na talířcích se nám "to" nese. No už z dálky je to však něco jiného, ale nesmíme dát najevo rozpaky, celá hospoda na nás čumí již od té chvíle co jsme nacouvali na parkoviště před kavárnu s našimi velkými motorkami. Je to dětská porce světlého, jahodovou marmeládou potřeného toustového chlebíka s pár stroužky pomeranče. No prostě něco úplně jiného. Oba se smějeme a děláme jako že nic a polykáme ten nesmysl. Já koutkem oka pozoruju babku u vedlejšího stolu, která právě ten poslední kousek jahodového dortu, co ještě před pár minutami zdobil „dortbox“ drtí svojí bezzubou dásní. No budiž ji přán, my si ho dáme někdy jindy až sem zase pojedeme, protože to už budeme oba dva umět skotsky  i anglicky. Dát si takový předsevzetí není přece žádnej problém. 

Projíždíme mírnými deštíky i sluneční sprchou. Víťa náhle sjíždí z hlavního směru a jedeme po vedlejší červené tartanové cestě. Dojíždíme k nádhernému pohádkovému zámku Drumlanrig N 55°16´521“ W003°48´503“, který i když jenom zvenku, stojí za to okouknout. U vjezdu je budka, kde by se jinak v CZ určitě vybíralo vstupné, zde je pouze sympatická služba, která nám radí kudy do restaurace, kudy na prohlídku a co je a není dovoleno. My té slečně moc nerozumíme a návštěva je stejně mimo plán, tedy děláme jen pár fotek a pádíme dál. Zámek je plně obýván. Před vchodem stojí kapitalistický káry od Rollse až po Porsche. No nic, užijte si ten život, my už musíme.....

Asi o půl šesté se nám asi tak na třetí pokus daří sejít s Petrem „Bankéřem“ který nám okamžitě shání cimru, kterou již opravdu potřebujeme a  hned po sprše a převlečení do normálních hader se převelujeme do místní již typicky anglické hospody. Je zde k mámí asi 7 druhů piv, ale na to, aby nám hospodský nosil pivo ke stolu, což tady není zvykem jsme krátcí. Alespoň nemusíme hned po každém půllitru platit. To již pochopili.

Blábolíme s bývalým zvukařem bandu ve kterém jsem hrával až do zavíračky, Vítek již prdí dávno do peřin, konečně mu zase po delší době nebude v noci zima. Motorky za závorou jsou hned pod našimi okny v bezpečí, obě ještě pod alarmem. Dnešní den byl fakt dlouhým i když jsme najeli jenom 540km. Skoro už to nepočítáme. Hlavně chci vědět pro orientaci alespoň celkový počet. O nic jiného ani tak nejde. Spotřeba je u obou motorek při jízdě po Anglii téměř stejná. 5.4 až 5.6l/100km. Tedy super.  

8.den

Ráno se probouzíme do zamračeného, ale naštěstí suchého dne. Pršet asi nebude ale i kdyby, je nám to celkem jedno. Na BMW K1200LT přece trochu toho deště nikdy nevadí. Po snídani, která je v 50ti Librách za noc pro oba v ceně, se po rozloučení s recepční vydáváme směrem, kde strýc cítí domov. Najíždíme na hlavní tah a jedeme po dálnici směr jih. Opět nadjezdy, podjezdy, napojováky a chaos. Místy objíždíme, podjíždíme nebo se probíjíme středem stojících kolon. Provoz houstne a je vidět, že se pohybujeme směrem k Londýnu. Průmyslové zóny jedna za druhou, náklaďáky jako husy v nepřetržitých proudech ukusují svoje denní porce kilometrů a osobní auta si v klidu jedou dle předpisů svojí 80ti mílovou rychlostí.

Motorek moc nepotkáváme, ale poprvé se nám daří v Anglii zahlédnout jedno místní K1200LT. Řidič i spolujezdkyně v předpisovém posazu, vše originál BMW, šedá metalíza – modelový rok 1999. A samozřejmě, opět nesvítí. Zdravíme jej a pokračujeme dál za mírného překračování nejvyšší povolené rychlosti. Nejsme jediní, ale určitě takových není většina, jako u nás v Česku. Dle našich tachometrů tak 130 – 140 km/h . Strýc pilot III. nás přivádí zpět do Harwich, kde se hodláme opět nalodit na trajekt do Holandska poměrně brzy, Dle našeho jízdního řádu máme tedy ještě asi 5 hodin čas. Před terminálem je však již nezvykle rušno a po zvážení situace se odhodláváme a jedeme zjistit, co se děje.  Všude kolem benzinky kde právě stojíme se totiž motají občané tmavší pleti a klidně bych věřil, že sem právě přijeli z východní Evropy. Radši pryč. Najíždíme tedy k závoře a následně zjišťujeme, že Stena za 1.5 hodiny vypravuje do Hoek van Holland pravidelnou linku. Její plavba bude trvat jen asi 3.5. hodiny, je to tedy bez kajut a stravy, zato však za 3000,- Kč na hlavu a motorku. Neváháme a po hodině odstáté na obrovském parkovišti před rampou se konečně naloďujeme. Čtyřpatrový katamarán budí respekt. Při parkování motorek ještě pomáháme holanďanovi na R1150R přikurtovat jeho motorku, neb prostě neví. Pořád ji staví na hlavní stojan a neustále se mu spouští alarm, který má nastaven na automatickou aktivaci. Nakonec se nám všem (asi 6ti motorkám) daří upevnit svoje miláčky a dokonce sklízíme pochvalu od lodního dělníka, který konstatuje, že je vidět že své motorky opravdu milujeme. Tolik práce s připevňováním že by sám určitě neřešil.

Jdeme do lodi a dáváme kafíčko. Později když se dostaví hlad i pizzu. Před půlnocí přirážíme ke břehu a vjíždíme do tmy ztichlého města. Potřebujeme tankovat, ale benzinka na kterou najíždíme je jen na platební karty, které neznáme a za hotové peníze to nejde. Hledáme kemp, a ten díky dobrému značení a informaci cyklisty který jede také z lodi zanedlouho nacházíme.  Ubytování stojí opět klasicky nějakých 30 Euro za oba. Dáváme pivko a hlt z naší skotské Whisky, kterou už asi na této výpravě nedopijeme. Po postavení stanů a zjištění, že sprchy jsou již zavřené uléháme do spacáků. Je teplo, neprší a jsme spokojeni, že už jsme zase na našem starém kontinentě. Kolik jsme dnes ujeli nevím, možná příště

9.den

Sluníčko mě v 7.00 hodin lechtá na nose větrákem stanu, který jsem v noci otevřel, neb ač blízko moře, nedalo se teplem skoro usnout.  Bude hezky. Kemp ještě spí. Víťa pochrochtává ve svém „nudli“, tak se tedy vydávám hledat sprchu sám. Kabinkové řadové záchody na druhé straně kempu jasně prozrazují, že jsem tady správně a po chvíli hledání volné, ale přitom ještě suché sprchy "zajíždím" do kóje. K mému potěšení zde již téměř vše funguje dle „našich“ pravidel a umyvadlo má konečně směšovací baterii. Po snídani, kterou tvoří pro změnu opět instantní těstoviny stokrát jinak, a po kafíčku pro zdůraznění ranní pohody, si balíme v naprostém klídku stany a zbytek zavazadel, abychom se rozloučili se sousedem cyklistou a po opuštění kempu se vrátili na hlavní silnici a pokud možno natankovali. Benzinka již „jede„ za hotové a konečně platíme Eury. Natural 95 k našemu údivu stojí víc než v Anglii, ale je nám to jedno a vyrážíme s plnými bříšky i s plnými nádržemi směrem na východ. Po chvíli splašených závodů dojíždím a mávám na Víťu, který na svém odpočatém LT nějak nezvykle přidává plyn, abych jej upozornil, že ještě nejsme v Německu a tedy že by nás za rychlost 160km/h asi nikdo z místních policistů nepochválil. Pokuta by se nám moc nehodila, zvolňujeme tedy asi na 125km/hod. Dál již jedeme v zatím ne moc hustém provozu tak rychle jako ostatní. Holandský dálniční speed limit totiž ani jeden z nás nevíme. Míjíme plochy zastavěné skleníky, protkané domečky obestavěnými vodními kanály, kde před žádným domem nesmí chybět loďka, něco mezi rybářským člunem, benátskou gondolou a obyčejnou počmáranou pramicí. Všude rovina, jen v jednom místě stojí rodinný dům na navezeném poměrně velikém, asi 5m vysokém kopci. No kdo má prachy, má tady i svůj kopec. Jsme opět na obyčejné silnici, jedeme pomaleji a máme čas udělat i pár fotek. Již fotím za jízdy, docela jsem se to ve Skotsku naučil, s tempomatem to jde fakt dobře. Víťa má velkou zrcadlovku Canon, bude mít krásný diáky, už se na ně těším, jen je škoda, že jich nebude moc, protože ne vždy se mu chtělo zastavovat a vytahovat jej z brašny. Můj digitální „blbeček“ jich má na kartě již asi 350 a to je dobrý, Bude se v zimě, až bude sníh a metelice při vzpomínání někde na chalupě na co dívat.  

Cyklisté tu mají svoje semafory. Ty mi trochu splývají s těmi pro motorová vozidla a já se kvůli přehlédnutí své zelené téměř nechávám přejet za mnou jedoucím pánem v Mercedesu, který nechápe proč zbytečně brzdím, když červenou má jen pruh pro cyklisty. Ještě chvilku jede v uctivé vzdálenosti za námi, asi přemýšlí jestli udělal dobře když mě „vytroubil“, no po chvíli si to ale asi odpouští a odbočuje někam do vedlejší. Zbytek Holandska již není moc jiný, větrné mlýny a vyhlášené sýrové skanzeny nikde „nadostřel“ nevidíme a jedeme tedy po nekonečné rovině až na německou hranici. Po překročení nikým nestřežené „čáry“ pokračujeme dál dle ukazatelů a hrubého zobrazování mého „strýce“ (Basis Map), protože mám jen 128MB kartu, na kterou by se mi k Anglii, Skotsku a pobřeží Holandska již Německo nevešlo. Zde již ani nehledáme nic, kde bychom zakotvili a ženeme se pokud nám to již dost hustý provoz dovoluje 180-kou, abychom se dostali co nejblíže k domovu. Máme v úmyslu dostat se až do Česka a přespat někde v kempu kde již točí Plzeň. Okolnosti nám však nepřejí a nakonec od našeho původního záměru na ucpané dálnici mezi Frankfurtem a Norimberkem upouštíme.  Je dost hodin, provoz moc neustává a máme docela hlad. Zastavujeme u Donalda, kde však zjišťujeme, že fenomén nové doby je vzít děti a úplně všechny příbuzné v neděli právě sem. Křičet tady a přežírat se neskutečným způsobem. Pouze obrovský hlad mě dodává trpělivost stát v nekonečné, uřvané frontě a nemlátit ty rozmazlený fakany mojí německou helmou, kterou jsem pro jistotu nenechal na svý německý motorce, po těch jejích zarudlejch německejch kebulích. Už začínám i trochu chápat (ne schvalovat) zkratové jednání některých Arabů a jinejch mimozemšťanů, kteří to mnohdy vyřeší „po svém“. No nakonec mě od mých krvavých myšlenek na odplatu odvádí plný podnos teplých Cheesburgerů a Coly. Jdeme ven a v mumraji všech těch, co mě vadili již uvnitř se hned vedle přeplněný kvičící prolejzačky a pištící a štěkající skluzavky cpeme tak rychle, jak jen to jde. Už abychom byli pryč. Tankujeme a hned u výjezdu z benzinky vidíme směrový ukazatel na kemp. Neváháme již ani okamžik a jedeme se ubytovat ať to bude cokoliv.....

 Na vrátnici nás vítá úplně pohodovej kluk, ten snad ani nikdy nemohl být u Donalda a bere svoji elektrickou koloběžku aby nás protáhl kempem až k malýmu přívěsu, za kterej chce dohromady 20Euro, což je při představě úspory „jen“ 5 euro, ale námahy se stavěním stanu naprosto luxusní nabídka. Nejdu ani do sprchy, jen se převlíkáme do čistejch hadrů a kráčíme do místní hospody, kde sedí jen 4 holanďani a za zády nám 1x za sekundu pokašlavá nějakej místní překouřenej astmatik. No prostě balzám na duši. Servírka, na které se polský původ nedá nepoznat nám točí pivo i po oficielní zavíračce, což ohodnocujeme tučným zpropitným 5 euro a kolem půlnoci jdeme spinkat do domečku. Ani už nepočítáme kolik jsme najeli kilometrů, důležitý je, že na zítřek nám zbývá jen asi 650. A to je s prstem v nose. 

10. den

Ráno se probouzíme do pohodového počasí a jediné co nám kazí náladu je skutečnost, že nám končí výlet.... No nedá se nic dělat a vydáváme se po hygieně na cestu. Ještě na skok k Donaldovi na ranní kafe a něco do žaludku. Není tady konečně tolik lidí jako včera, ale o to méně je tady zase obsluhujícího personálu. Čekáme tedy opět stejně dlouho jako včera. No nic, je to naposled....Bereme helmy a drápeme se na motorky. Natankováno již máme také a tedy "hurá" domů. Rozvadov nás dlouho nezdrží a my přes Plzeň, docela slušně průjezdnou Prahu a Hradec Králové nakonec přijíždíme na JET do Mohelnice. Zde ještě poslední kafíčko a potom se loučíme. Víťa v Olomouci a já posléze v Prostějově vypínám motor svého K1200LT a opravdu s vděkem jej stavíkm pod střechu pergoly.

Za 10 dní jsme najeli celkem 5000km. Spotřeba benzínu v průměru 5.3litrů na 100km. Výdaje celkem s trajekty, benzínem, ubytováním, jídlem a hospůdkami činily na osobu téměř 27.000Kč. Určitě by se však tento výlet dal pořídit i levněji. Třebas na kole nebo pěšky, bez jídla a vody...