|
BLÍZKÝ VÝCHOD 2004
27.04.04 úterý
Milý deníčku! Dnes jsem si tě
koupil a za trest, žes mne stál celých 65 boulí, do
tebe budu zvracet (jestli mně to neomrzí) všechny
nebo alespoň některé pocity a dojmy z oné cesty.....
..........už
několik let si sním o cestě “kolem Koule” a loni
jsem si dokonce myslel, že “to spadne” a takovýto
dáreček si nadělím. Nakonec z toho byla “jen”
Indie. I tato idea nakonec vyšuměla, nicméně dnešní
rozpracovanost - stupeň přípravy náhradní varianty
dává tušit, že Blízký východ - finální cíl pro
letošní rok nakonec vyjde. A jestli nenastane nějaká
zrada, v pátek 30.04. 04 vyjedeme. Doufám, že na tu
“Kolemkouli” nakonec taky jednou dojde.
30.04.04 pátek
Milý
deníčku! Je to tady! Přesto, že jsme s Milanem
domluveni na půl devátou na benzině v Prostějově, už
něco po šesté mi volá, že nemůže od čtyř spát
a jestli tedy nepojedeme dřív. Na daném místě se sjíždíme
ca v 7.30. Pumpa je ale rozkopaná, takže tankujeme až
ve Vyškově. Měli bychom zkontrolovat tlak v gumách,
ale kompresor nefunguje, tak to odkládáme na později.
Zastávka v BMW Renocar Brno - napadlo nás, že by
nebylo marné mít sebou pár náhradních špic. Chlápek
se velmi nad takovou pošetilostí pozastavuje, tvrdí,
že oni žádné špice nemají a stejně by nám prý
byly k ničemu. Vysvětluje, že před rokem museli na
jednom kole pár drátů měnit a tak držely, že je
nemohli odtáhnout. Od tohoto, zjevně traumatického zážitku,
v Renocaru řeší problémy se špicemi výměnou celého
kola. Nechci se dožít doby, kdy prasklou pojistku bude
lempl v “odborném servisu” řešit výměnou
motorky. Druhá zastávka v Brně. Hypernova - výrobna
klíčů. Není marné mít sebou náhradní klíč k mašině.
Ovšem představa, že by bylo možné udělat v
“odborném závodě” něco jiného než prachobyčejnou
FABku je naprosto scestná...
Konečně
pokračujeme. Hladký průjezd přes hranice,
Bratislava, zastavujeme téměř až v Komárně
natankovat motorky a v přilehlé hospodě i sebe. Na
hranici s Maďarskem asi 20 minut stojíme. Je třeba počkat
až přeběhne tlupa tatrmanů v modrých tričkách -
jakýsi přeshraniční běh při příležitosti vstupu
do EU. Maďarsko je (jako vždy) náááramná otrava a
tak jsem rád, když konečně zastavujeme na přechodu
Nagylak/Nádlac. Předtím ale asi 10 kilometrů před
hranicí přichází ke slovu dešťovky. Celý den byl
krásný, ale teď se pekelně zatáhlo. Na rumunské
hranici stojíme asi půl hodiny, když se snažím ouřadovi
vnutit naše pasy, vysvětluje: “je burka, hrmi,
kalkulator nefunguje”. Takže pokud se nechcete na
rumunské hranici zdržovat, jezděte když “nehrmi”
aby fungoval “kalkulator”. Dojezd těch asi 50 km Do
Aradu, cíle dnešního dne už je maličkost. Po chvíli
ježdění po městě, kdysi evidentně výstavném, se
ubytováváme v hotelu Parc. Večer
jdeme omrknout město. Nebude to dlouho trvat a všechny
šrámy zasazené bolševikem si vylíže. Končíme v
restauraci u stolu plného vskutku fajnových dobrot. Móóóóc
povedený den. Jen aby to tak pokračovalo!
01.05.04 sobota
Milý
deníčku! Přesto, že jsme vstávali dost brzo, s
odjezdem to, zejména díky opulentní snídani nějak
neklaplo. Než Milan spolykal polovinu švédského
stolu a já dopsal plky z minulého dne, bylo jedenáct
hodin. Cesta přes Rumunsko je už stará vesta. Trasu přes
Devu, Sibiu, Bukurešť jedu už po x té. Nedá se říct
nic, než že je to náramné svezení. Všechno jde
naprosto bezproblémově........pravý okamžik na to,
aby se něco vysralo.
Asi
20 kilometrů před Sibiu zastavujeme na benzině Euroil
k doplnění suché nádrže. Vše proběhlo v pohodě,
máme natankováno, zaplaceno, vyjíždíme.......pouštím
spojku a v ten okamžik ležím. Stál jsem pravým padákem
asi 50 centimetrů před kandelábrem chránícím čerpadlo.
Náraz nemohl být ve větší rychlosti než je chůze
a jsem v šoku, kolik škody nadělal. Naprosto
zdeformovaný padací rám, urvaná mlhovka, na motorce
drobné odřeniny. Vše ale funguje a tak po léčebném
zákroku trubkou z lešení, kdy se nakonec daří rám
jakž takž srovnat, pokračujeme.
Den končí v Rimicu Valcea. Pro změnu v hotelu
Capela. Pro změnu u plného stolu. Uf to byla ňamka!
02.05.04 neděle
Milý
deníčku! Naše nadšení z rumunských kulinářských
zážitků muselo jednou dostat přímý zásah. Snídaně
v onom hotelu - omeleta podivné konzistence a bulky
jako tenisáky (ne tak velké, ale tak gumové). I jinak
připomínala restaurace bolševické časy rekreace
ROH, včetně babizny co měla vše na povel. Při
odjezdu zjišťuji, že je třeba dolít olej. Oba 0,5
litru, což je s přihlédnutím k faktu, že máme za
sebou ca jen 1200 kilometrů a kompletní servis před
odjezdem minimálně na udivené povytažení obočí!
Uvidíme, jak se bude spotřeba vyvíjet dál. Pak bude
možné udělat závěr, jak to s tím servisem bylo.
Cesta do Pitesti je zase excelentním zážitkem.
Krajina, silnice.........paráda. Z Pitesti do Bucuresti
už je to po dálnici, na kterou ovšem tu a tam ústí
polní cesta. Míjime ale i prašné odpočivadlo, na
kterém je z několika stavebních buněk, pár slunečníků
a pár kousků plastového nábytku sestavený
“motorest”. Bábrle na kole nebo stařík s oslíkem
v protisměru v odstavném pruhu taky nesmí překvapit.
Konečně Bukurešť. Nájezd na “obchvat” je sice
chvíli třeba hledat
mezi odbočkami ke Carrefouru, McDonaldu a podobným
nesmyslům, které, bohužel, dorazily už i sem. Už léta
je tento obchvat v mapě značen jako dálníční. Před
čtyřmi roky a jednalo se o strašidelnou panelku zvící
komunikace pro stavební stroje. Díry 20-30 centimetrů
hluboké tu byly standardem. Dnes to sice není dálnice,
ale velmi slušná asfaltka, u které její původní
stav připomíná jen několik železničních přejezdů
vskutku krkolomných. Cesta z Bucuresti do Giurgiu
reprezentuje stav komunikací, který panoval v celém
Rumunsku před deseti lety (a ke kterému to pomalu ale
jistě směřujeme u nás). Ale i tady se už staví. Přechod
z Rumunska do Bulharska je bezproblémový. Tytam jsou
časy úřednické buzerace a “bakšišářství”. V
této souvislosti se musím jen smát, když si vzpomenu
na rozumbrady. Co nikdy nikde nebyli, ale mají známýho,
co říkal, že ti Rumuni (možno doplnit dle potřeby,
Bulhaři, Albánci, Arabové, Marťani.............)
jsou pěkný bestie a nás, hodné, spořádané a
civilizované Čechy hned okradou, ne-li zamordují.
Bulharsko
- ve vnitrozemí pořád stejně špatné silnice, ale
nic, co by se nedalo vydržet. Ale především nečekaná
kosa. A protivítr. Cesta se najednou stává docela nepříjemnou
a tak přikládáme pod kotel a o vzdálenosti Shell Šumen
- Shell Burgas se dá říci: “naše nejrychlejší nádrž”.
Stejným tempem pokračujeme až do Careva, kde se nám
daří docela rychle najít hotel (jak jinak) ještě
vonící novotou a evidentně nachystaný na svou první
sezónu. Carevo, donedávna jen rybářská osada na
svou příležitost, co se turistiky týká, teprve čeká
a touto dobou je to jen ospalé městečko s pár místními
obyvateli. Bohužel jsme již nesehnali žádnou hospůdku
s rybami, na které jsme se tak těšili. Špagety a
pizza to musí zachránit. Snad zítra. Naordinovali
jsme si volný den.
03.05.04 pondělí
Milý deníčku! Carevo - takže dnes
je “volno”. Tzn. Spaní, praní, drobná údržba,
spaní, jídlo, spaní........a tak...........Zítra
Turecko..........kvak!
04.05.04 úterý
Milý deníčku! Budíme se kupodivu docela brzo, takže můžeme hned
kolem osmé místního času vyrazit. Včera byl krásný
slunečný den, ale dnes, prachbída, chladno, zataženo
nízkou oblačností a tak směrovou tabuli s nápisem
Istanbul 330 km míjíme nabalení v dešťovkách a následné
šplhání do hraničních kopců zahalených v mlze nevěští
nic dobrého. Těsně před městečkem Malko Tarnovo
tankujeme za zbytky bulharských leva, poněvadž benzín
v Turecku je za pusinku. 34 Kč a víc....! Jak stoupáme
serpentinami, najednou jako když mávne proutkem, mlha
mizí a je tu krásný slunečný den. Na turecké
hranici trotlujeme “jen” asi třičtvrtě hodiny, což
je s ohledem na fakt, že jsme tam úplně sami pekelná
rychlost. Podotýkám, že jsme měli turecká víza vyřízená
předem na turecké ambasádě v Praze, přesto bylo třeba
zaplatit ještě 2 000 000 TL zdravotní pojištění a
12 500 000 TL poplatek za motorku. Asi taky pojištění,
či co. Kurs s byl ca 1 440 000 TL za USD a 1 750 000 TL
za euro. Během razítkovacího kolečka přijel autobus
Poláků jedoucích nakupovat do Istanbulu. A ti vyřizovali
vše, včetně víz na hranici. Inu, je to práce našeho
MZV. Za chvíli nám zařídí Turecko na devizový příslib!!!
(pozn. od roku 2005 funguje s Tureckem zjednodušený
pohraniční styk bez vízové povinnosti) Za hranicí mění
krajina radikálně ráz. Mění se i vesnice a městečka.
Po čase se ale vše okouká a nezbývá než pocit špíny
a smradu. Neskutečně kouřících a nepředstavitelně
přeložených náklaďáků a zvířeného prachu,
kamkoliv se člověk vrtne (pokud je to na silnici). V
Turecku se neoddiskutovatelně ve velkém staví ale
jaksi, za každou cenu. Města jsou si podobná
jako vejce vejci. Typizovaná (až na výjimky)
mešita, typizované obytné bloky, typický puch, ať už
je to v horách, na pobřeží, na východě či západě,
všude je to na jedno kopyto. Na webu jsem vyčetl varování
před provozem v Sýrii. Ale šok přišel daleko dřív.
Istanbul. Projet Istanbul na motorce ve dvou, neztratit
jeden druhého z dohledu, nezabloudit a hlavně -
nenechat se zabít, to byla tedy chuťovka.Nerad bych z
toho dělal laciné drama, ale tak jsem se nebál o
vlastní kejhák ani když jsme jeli v dvaadevadesátém
s bráchou dělat “velké kluky novináře” do takřka
obklíčeného Osijeku.
A je tu Bospor. Projíždíme mýtnicí, platíme 2 500 000 TL za motorku
a jedeme přes most. Dívám se na tachometr, je to nějakých
500 - 600 metrů. Chvíli si hraji s myšlenkou, že
zastavím a trošku se rozhlédnu. Beru ale v potaz
kamion, který jede asi 5 metrů za mnou a hned takový
nápad zavrhuji, byla by to sebevražda. Dál už je to
zas jen smrad, smog....atd. V tomto duchu pokračujeme
mimo dálnici směrem na Gebze podél zátoky Marmarského
moře směrem na Izmit a Adapazari. Ještě dnes jsou tu
vidět stopy po zemětřesení tuším v roce 1999. Po
docela hektickém dni v hustém provozu sjíždíme na
Akyazi. Je téměř tma. Vypadá to, že jsme prošvihli
vhodnou dobu na shánění noclehu. Náhodně
zastavujeme u jakési restaurace a já se ptám jednoho
človíčka, který, jak se vzápětí ukáže, umí německy,
na bydlení. Nedaleko je prý “drei stern hotel” za
fuenfzig dollars. No to je docela paleta, ale jsme
docela utahaní a tak souhlasíme. Ochotně sedá do
auta a po asi 2 km se nám naskýtá pohled na nasvícenou
mešitu nad kterou vycházel veliký Měsíc. Asi 200 m
odtud je potom onen hotel s parčíkem, vodotryskem,
olivrejovanými portýry a bůhvíjak se všem těm čičmundům
nadává. Pokoj byl nakonec za sixty euro misto fifty
dollars, ale co. Byli jsme v Kuzuluku.
05.05.04 středa
Milý
deníčku! Za sixty euro byla “bed and breakfast”,
ovšem jestli ta jedna oliva, jedno kolečko salámu,
kousíček sýra a hrneček čaje měl být breakfast.....to
tedy turečtí soudruzi neuřídili. Padáme raději z téhle
všivé díry a pokračujeme po D 140 na Ankaru. Skoro
žádný provoz, cesta je plná krásných scenerií a
(zejména pro nás) nezvyklých pohledů.Zelené, bílé,
červené sedimenty, krajina “jako vystřižená z
televize” někde z Utahu či Marlboro country. V
malinkém městečku ztraceném kdesi v horách dáváme
pauzu na oběd. Ochotu, úslužnost, a zájem o kšeft,
nelze ovšem turkům upřít. Nosí a ukazují všechny
mlsoty co jsou k dispozici a za 5 minut máme stůl plný
místních delikates. Pokračujeme. Ankara. Nacházíme
okamžitě obchvat a jsem rád, že se nezasekáme v
tureckém hlavním městě. Což se ale daří
kompenzovat vzápětí kdy dopadáme jako Jára Cimrman
se svou stíhací vzducholodí Karel, kdy po osmihodinovém
letu na Brusel, přistál nedaleko Waršavy. Odbočujeme
na jih dřív, zajíždíme si asi 100 km a přes křivolaké
“parkové" cestičky (ne nepříjemné) se musíme
prokousat zpět na spojnici Ankara-Aksaray. Aksaray je
také cílem dnešního dne. Máme za sebou přes 600
km. Myslím si, že je to dost a netuším, že rekord
teprve padne.
06.05.04 čtvrtek
Milý
deníčku! Dnes byla breakfast excelentní. Podle tabule
jsem měl poprvé taky pocit, že jsem fakt někde úplně
jinde. Některé dobroty jsem naprosto nebyl schopen
identifikovat. Nicméně jsme si moc pochutnali.
Kdybych
byl náhodou na pochybách, teď už vím, že mám pěknou
motorku. “Nice bike, nice bike” brebentili malajci
na zájezdu, pořád se smáli a fotili se s našema
bramborama. Frézované silnice - to je vychytávka. Na
cestě z Ankary do Adany jsou jich desítky kilometrů.
Jsme
už týden na cestě a já mám předsevzetí (Milan o
tom ještě neví) dnes dorazit k přátelům do Jaroudu
v Sýrii. Vyjíždíme z Aksaray, míjíme ceduli Adana
258 km a roztápíme pece. V, řekněme, svižném tempu
se dostáváme do vlivu středomořského klimatu. Zatímco
špička hory Hassan za Aksaray (ca 3 200 m) je pokryta
sněhem a je zde celkem chladno, při příjezdu do přímořského
Tartusu už je
horko a vlhký vzduch. A protože prvním “doopravděnským”
cílem je Sýrie, pokračujeme v maratonu přes Adanu,
(kde jsem mimo jiné viděl opravdu pohádkovou velkou
mešitu, která naprosto nezapadala do jisté “panelákovosti”
mešit, co byly běžně k vidění), Iskendrun a
relativně rychle dosahujeme turecko-syrského přechodu
Bab el Hawa. S Turky opět absolvujeme tradiční razítkové
kolečko. Při odbavování pasů mne navíc uchvátil
jakýsi bembek ohánějící se formulářem
ministerstva turistiky a jal se ze mne páčit
statistické údaje. Po pár nepřesných a zavádějících
odpovědích byly naštěstí naše pasy vyřízeny a
tak jsem ho mohl odkázat na “někdy jindy”, poděkovat
za nosný rozhovor, zanechat jej s rozepsaným papírem
u pultíku a vypadnout. Doufám, že si zbylých 80%
formuláře dolhal sám, aby si mohl udělat čárku do
svého statistického deníčku. Ještě kontrola štemplů
ve třetí boudě turecké třístupňové kontroly a
jsme na syrské straně. Hranice je pojata podstatně
velkolepěji. Silnice je kvalitnější, všeobjímající
bordel vůkol je stejný. Zdá se, že ouřadové jsou o
něco vstřícnější. Chvíli sice trvá, než se pod
tlakem dominantních arabských nápisů zorientujeme,
ale pak už to jde. Dokonce jsem v jeden okamžik uvěřil,
že nebudeme nic platit. Samozřejmě to byla pitomost.
Zase - pojištění, vypsání karnetu - 30 USD. A opět
mi vytane na mysli plané strašení a řeči o šíleném
nápadu jet do Sýrie.......zejména když vidím
malinkou (a velmi pohlednou) číňanku s francouzským
pasem, co cestuje sama a shání se po autobusu do
Aleppa. Hýkání úředního šimla na obou stranách
hranice trvalo asi 2,5 hodiny. Závora se konečně zvedá
a jedeme. Ještě kontrola sestávající ze zastavení
u boudy, kde si 4 vojáci dávají do nosu dobroty z
metrového tácu a zvou nás, abychom se připojili a
dali si taky.”Spěcháme” říkám. Co taky může
jiného vypadnout za pitomost z hloupého Evropana.
Jeden z nich tedy “oblízne všech deset” aby nám příliš
nezamastil pasy a po zběžném pohledu nás pouští do
Sýrie. Změna je asi tak markantní jako mezi
Bulharskem a Tureckem. Vozový park zestárl tak o 10
let, změnil se i oděv. Běžné jsou najednou arabské
šátky, přibylo v příkopách se pasoucích ovcí. Sýrie
je evidentně velmi chudá, když i tady je ale vidět,
že se tu “něco” děje. Bude ovšem ještě chvíli
trvat, než se obyvatelstvo zbaví Velkého bratra
Assada, který na “svůj” lid tupě zírá nejen z
veřejných budov, ale i boardů u cest,
bran do továren či měst. Nechybí snad ani v
žádné rodině. Unifikované, podle šablony sprejem
nastříkané podobizny jsou i na nejednom automobilu.,
či jak jsem viděl později - lodi. Zkrátka, kult
osobnosti v krystalické formě.
Najíždíme
na dálnici přes Hamu, Homs, do Damašku. Tady začíná
provoz houstnout. A já si uvědomuji varování před
syrskou dopravou. Pravidla jsou taková, že žádná.
“Dálnice”, to jsou dva pruhy asfaltu tam a dva
pruhy zpět. Tím veškerá podobnost končí. Spousta
prašných komunikací tu ústí nebo jde dokonce souběžně.
Traktory, ovce pasoucí se mezi pruhy, motorové tříkolky-rikše
plné různého zboží, to je naprostá běžnost.
Potkat v levém “rychlém” pruhu v protisměru
jezdce na skůtru též není žádná vzácnost. Začíná
se stmívat, před námi je ještě asi 200 km a v této
situaci si zvykáme na místní “pravidla”. Dokud
není naprostá tma, asi polovina řidičů vůbec
nerozsvítí. Traktory mají třeba světla jen vpředu.
Pokud chce někdo předjíždět, začne divoce problikávat
dálkovýma aby upozornil, že jede. Předjíždíme-li
my, z 50% cítí předjetý nutkavou potřebu si nás
prohlédnout a okamžitě do nás napere dálková světla.
No paráda! Dálková v zrcátkách, dálková v protisměru,
jsou okamžiky, kdy jsem slepej jak krtek a nevidím
naprosto nic. A cítím se jak v Istanbulu, jen o 400 km
unavenější. Městečko Jaroud, které hledáme je asi
50 km před Damaškem a má asi 30 000 obyvatel. To
znamená, že není na mapě (mimochodem moc povedená
mapa Jordan, Syria, Lebanon nakladatelství Hildebrandts,
kde chybí sídla, nesouhlasí vzdálenosti - kdepak asi
udělali naši němečtí soudruzi chybu?) a je mimo
rozlišovací schopnost místních orientačních tabulí,
které jednak nejsou příliš četné, chybí na nich
vzdálenosti v km, ale hlavně popisky v latince jsou
jen u velkých cílů. Takže jsme se dostali do města
Nabk, se soudruhem Assadem na kopci kynoucím širokému okolí a začali
se ptát. Arabové jsou velmi vstřícní a ochotní,
bohužel však většinou neumí jinak než arabsky. A
tak zažíváme, že nás jeden posílá tam, druhý zpátky
a třetí zas někam úplně jinam. Způsobem: “zastavím,
zeptám se na směr, zastavím ještě jednou, dvakrát,
abych si to ověřil” pokračujeme dál. A protože
nevíme, jestli obec,
do které jsme dojeli je ta co hledáme, neb
cedule je jen arabsky, vše se opakuje nanovo. Konečně
jsme na místě. Nacházíme i rodinu kterou hledáme.
Je něco po 23 hodině. Za sebou dnes máme 880 km a
jsme vyřízení jak žádost o kvartýr.
07.05.04 pátek
Milý
deníčku! Popravdě, dnes bych nejraději jen spal. Včerejšek
se na mně podepsal víc, než jsem byl ochoten připustit.
Ale náš hostitel rozhodl za nás. Po náramné večeři
následovala stejně náramná snídaně a malý výlet
autem, což byla pro jednou vítaná změna. Navštívili
jsme starý křesťanský chrám v Malloule, které ovšem
vévodí brána, jak jinak, než s obrazem Hafíze
Assada a jeho vykutálených synáčků. Nad Malloulou v
horách se potom zastavujeme u přátel našeho
hostitele na čaj a kus řeči. Je začátek května a
na můj vkus už pekelné vedro, ale sotva vejdeme do
domu takřka bez oken, najednou je příjemný chládek
a pohoda. Bez klimatizace. Druhým cílem našeho výletu
je Marmusa. Asi tři kilometry schodů
vedoucích průrvou ve skále ke dvěma klášterům.
Tak to je moc. Takový nadšenec vzhledem k okolní
teplotě nejsem. Ještě přijímáme pozvání od řidičů
obstarožního, zato o to víc osvětýlkovaného a nálepkami
olepeného autobusu Isuzu na Arak a vracíme se “domů”.
Po bohatém obědě už se to opravdu nedá uřídit a k
noční porci přidáváme ještš dvě-tři hodinky spánku.
Po probuzení nacházím na terase domu při odpolední
siestě asi 15 lidí. O existenci poloviny z nich v domě
jsem neměl ani šajn. Ptám se Abou Zaeda: “to je všechno
tvoje rodina?”. Povídá že ne, jen asi necelá třetina,
zbytek je zrovna mimo domov. Rodiny s deseti dětmi tu
nejsou žádnou vzácností. Ještě otestujeme vodní dýmku
a matté, které se tu pije stejně často jako káva a
čaj. Jdeme se též podívat “do města”. Jsme v úplně
jiném světě. Nejen domácí, ale i my jako návštěva
se zdravíme se sousedy či známými podáním ruky a
slovy “salam alejkum”. Pozvání na čaj či kávu
je naprosto samozřejmou záležitostí. Den končí zábavnou
epizodou kolem shánění piva. “Všichni jsou
muslimové”, vysvětluje syn hostitele, se kterým
jedeme do “tajného” obchodu s alkoholickým pivem,
“takže syrské pivo je bez alkoholu a jiné se normálně
neprodává”. “Muslim tedy zajde večer do mešity,
tam si zjedná alibi, resp. odpuštění a doma se ožere
jako prase”. A přidává arabské přísloví, které
by se dalo volně přeložit jako “Po dnešní noci
nechť se stane cokoliv”. Je pátek, první muslimský
volný den a naprosto
vyprodaný první i druhý “tajný” obchod dávají
přísloví zapravdu. Ve třetím pivo měli. Zatím.
08.05.04
sobota
Milý
deníčku! Dnes necháváme domácí poněkud
vydechnout. Bereme jen pár nejnutnějších věcí a
jedeme se podívat do Palmyry, resp, jak říkají místní
do Tadmuru. Cesta polopouští je vskutku zábavným
kouskem. Třicet kilometrů rovně, mírná zatáčka,
zas dvacet rovně ....co se jízdy týká nuda. Navíc
skutečné peklo. Takové vedro jsme tu skutečně v květnu
nečekali. Přesto je v této pustině život. Stovky
ovcí na planinách kolem cesty, ovšem rozdělených do
malých stád po několika desítkách kusů, které
pasou převážně chlapci kolem 16ti let na malých konících
nebo jen tak s holí. Taky jsme zde, hluboko ve
vnitrozemí potkali X vojenských vozidel, kasáren a
radarových stanic, ovšem vše vypadalo tak omšele a
evidentně podfinancovaně, že si nedovedu představit
že by syrská armáda s někým bojovala. A tak zůstává
alespoň bezvadným bubákem syrských branců, kteří
chodí “sloužit lidu straně a Assadovi”.na 3 roky.
Poté, co nakrátko zastavujeme abychom si udělali
pár obrázků místního hřbitova, který je po pravé
i levé straně silnice a mrkneme do mapy abychom
zjistili, že nás od cíle dělí ještě něco kolem
65 kilometrů se rozhodujeme pokračovat přesto, že naše
palivoměry varovně přivírají oka. Krajina se nemění,
pustina je stále stejně pustá 65 kilometrů dávno
ujetých, oranžové hladové oko na mne zírá už
drahnou dobu a Palmyra nikde. Jen za obzorem další
obzor. V rozmezí 80-90 km/h na šestku se plížíme ještě
dalších asi 40 kilometrů, když začíná být vidět
náš cíl. Tlačení ani jiná potupnost se nakonec
nekoná, ovšem u benzinky se ukazuje podle asi půl
litru, který zbýval, že jsme skutečně dojeli na
“smrad z nádrže”.
Starověká
Palmyra, město na hedvábné stezce, je naprosto bez
komentáře, to je třeba vidět. Bez komentáře je i přístup
syrského státu, který ani netuší, co vlastně má a
tak jsme se dostali
i s motorkma přímo do areálu starého města
navíc bez jakéhokoliv vstupného. Už den předtím
padlo rozhodnutí, že poté, co omrknem Palmyru se
pojedeme trošku vymáchat ve Středozemním moři u města
Tartousse. Po cestě se ještě zastavujeme u tradičního
hliněného obydlí, s notně hlubokou, přesto vyschlou
studnou..... Dnes neuvidíte stavbu z jiného materiálu
než je železobeton. Staví se všude, přestože úroveň
příjmů není vůbec slavná. Navíc stavební povolení
je velice drahá záležitost.. Zároveň ale platí zákon,
že nelze nikoho vystěhovat z bytu nebo domu na ulici,
takže lidé si postaví základy, a potom sezvou celou
rodinu, kamarády, přátele
a přes noc postaví přízemí nebo alespoň několik
místností do kterých se stavebník s rodinou okamžitě
nastěhuje a je vyhráno. S vodou a elektrikou je to jen
otázka registrace u vodárny a rozvodných závodů,
protože opět nelze odepřít dodávku energie a vody
žádnému občanovi. K moři jedeme asi z poloviny po
stejné cestě, potom následuje odbočka na Homs. Tady
se začíná krajina již měnit a vyprahlou rovinu střídají
kopce, které jsou oproti pustině skutečným zemědělským
rájem. Tartousse vypadá na první pohled jako
standartní přímořské centrum, poté, co přijíždíme
na nábřeží, kde se, téměř v centru města,
evidentně již několik let válí jako vyvržená
velryba vrak lodi. PET lahve a různé další odpadky
spolu s faktem, že voda je opravdu ledová mění náš
názor na koupání. Je pozdní odpoledne a tak se poohlížíme
po ubytování. Nechce se nám hledat příliš dlouho a
tak padá volba na Grand hotel přímo na nábřeží..
Grand
hotel byl ovšem, jak to tak v bolševismu a jemu spřátelených
systémech chodí grandem mezi hotely před drahnou
dobou. Večer
jakoby vyřknutím kouzelné formule se město proměnilo.
Tma milosrdně přikryla nuzotu a zanedbanost, která až
příliš bije do očí přes den, rozsvítí se spousty
boutiques i obyčejných krámků a je nepochybné, že
nebude dlouho trvat a Tartousse se vrátí ke své bývalé
výstavnosti. Zatím vypadá trochu jako Saint Tropez
jak je známe z komedií s Louisem de Funés, jen trošku
unaveněji. Malovali jsme si, jak si také při cestě
budeme moci pochutnat na mořských dobrotách a tak po
ubytování a na výzvu personálu, zaparkování
motorek přímo v recepci, se vydáváme do rybího
restaurantu. S názvy mořských ryb až na notoricky
profláknuté druhy je to těžké, navíc zde
neexistuje menu. Personál nabídne co je v kuchyni k
dispozici v arabštině a domnívá se, že udělal
dost. Teprve, když vidí vrchní číšník, že to
opravdu nikam nevede, posílá kamsi svého podřízeného
a ten se za okamžik vrací s tácem, na kterém má několik
ryb. Obratem si jednu z nich vybíráme, přičemž způsob
přípravy necháváme na kuchaři a výsledek je
vskutku excelentní. Netušíme, že je to první a zároveň
poslední mořská hostina. Při návratu na hotel ještě
registruji příjemnou, tu jablečnou, tu růžovou vůni
tabáku z vodních dýmek, která se line z čajoven na
nábřeží.
09.05.04
neděle
Milý
deníčku, je nedělní ráno se vším všudy. Dlouhé
spaní, ranní procházka po městě kvůli pár
fotografiím, odpověď na pozdrav policajta motorkáře
řídícího unavený provoz na téměř prázdné křižovatce,
dotankování prázdných nádrží. Vracíme se opět
směrem na Homs a po cestě odbočujeme abychom alespoň
krátce zvenku omrkli monstrózní pevnost, rytířský
hrad Crac des Chevaliers. Potom už jen míjíme zmíněný
Homs a vracíme se přes Nabk
k mým přátelům žijícím nedaleko Damašku.
Ještě v podvečer ale padá rozhodnutí pokračovat v
cestě a tak rovnou nakládáme kufry, loučíme se s
rodinou a vrháme se do divoké dopravy syrského hlavního
města. Je to opravdu divočina, ale pomalu si zvykáme
na systém, který v blízkovýchodní dopravě vládne
a to je fakt, že tu není žádný systém. Nikdo neví
co lze čekat od ostatních, auta, kola, traktory v
jednosměrkách a to na pravé i levé straně silnice,
v protisměru na “dálnicích”, jede kdo je největší
či ten, kdo tam byl první. Dávat přednost je
evidentním projevem slabosti a takový kousek je okamžitě
“zhodnocen” auty za vámi. Ale podařilo se
probojovat do samotného centra, za pomoci našeho průvodce
Muhammeda najít vhodné ubytování a hned jsme
vyrazili do ulic. Centrální mešita, bazar, staré město
- mimochodem Damašek je prý nejstarším nepřetržitě
osídleným městem na světě........a zatímco my jsme
obdivovali orientální město, Muhammed neustále někam
telefonoval. Ještě předtím jsme se mu totiž svěřili,
že jsme kdesi po cestě viděli krám s velbloudím
masem a že bychom chtěli nějakou tu velbloudí
specialitu ochutnat. Najednou tedy sedáme do taxíku a
po delší štrapáci až na samou periferii vystupujeme
ve čtvrti sice nepříliš důvěryhodně vyhlížející
a zadním traktem vcházíme do již zavřeného podniku
ještě nedůvěryhodnějšího. Ovšem majitel pro nás
ochotně otevírá a odebírá se nějakou tu hrbatou
specialitu uklohnit. Na vše pochopitelně opět dohlíží
z vekého obrazu všudypřítomný Hafíz Assad.. Jídlo
je náramná dobrota a já nabývám dojmu, že to pro
mne není premiéra, mám pocit, že jsem něco podobného
jedl kdesi v jižním Bulharsku. Vracíme se do centra a
chceme ještě kořeněného velblouda spláchnout pivem
ovšem tentokrát vyšly veškeré naše pokusy naprázdno.
Taky je už půl
druhé v noci. Jdeme spát.
10.05.04
pondělí
Milý
deníčku! Vzhledem k tomu, že jsme šli spát dost
pozdě, chtěl jsem to ráno trošku vykompenzovat, ale
bydlení v samotném centru Damašku tuto možnost vyloučilo.
Neustálé troubení je kulisa, na kterou se ještě dá
zvyknout. Melodie při přepínání naplno zesílené
vysílačky z policejního auta a motorky zaparkovaných
dole na náměstí byla ale k nesnesení. Koneckonců,
nemáme ještě pořízené všelijaké drobnosti a dárečky,
které jsme chtěli obstarat hlavně na bazaru. Dnes
jsou otevřeny všechny krámky a tak v uličce s kořením
obdivujeme fantastické barvy a vůně o jejichž původu
a určení nemáme ani šajn, v ulici s textilem si
kupuji šátek á la Arafat, kousek dál zase kolega
smlouvá o cenu vodní dýmky. Já mám svoji už
zabalenou v kufru. Fantastická je též záplava ovoce
a zeleniny, což je ostatně charakteristickým rysem
pro celý region.
I zde platí že minimálně polovina druhů je pro nás,
co se určení a způsobu konzumace týká, naprostou
neznámou. Pokračujeme kolem místní university, jejíž
přítomnost registrujeme hlavně podle kavárniček plných
studentů, věnujících se raději než přednáškám,
kávě či matté a vodní dýmce. Kouzelné jsou uličky
starého města s krámky a dílničkami se vším možným.
Teplota ale stoupá do pro nás nesnesitelných výšin
a tak se vracíme zpět a cestou se ještě párkrát
zastavujeme v “občerstvovnách” s vynikajícími
ovocnými šťávami a koktejly čerstvě připravenými
z “doopravděnského” ovoce.
A
je to opět tady, kufry jsou na mašině, já, v plné
zbroji s odklopenou helmou v recepci hotelu si vyzvedávám
pas a vysvětluji recepční jak se věci mají, když
se mne ptá jestli jsem kosmonaut. Něco takového prý
ještě neviděla. Jasně, na ulicích nikdo helmu nemá
(snad jen policajti a to onen obligátní půlhrach) a
turisté do Sýrie takřka nejezdí, tedy motorkáři na
velkých mašinách a s patřičnou výbavou jsou zde
asi naprostou popelkou. U parkoviště, protože je
neskutečné vedro, ještě piju z věčného pramínku
lahodné ledové vody s nápisem “Vždy pamatuj na
Boha”. Naše boxery se ani nepotřebovaly rozehřát,
takže se loučíme s Muhamedem, naším neocenitelným
průvodcem a vyrážíme do poledního dopravního
chaosu. Zpola přidušeni zplodinami hrkačů, z nichž
většina nejen že překračuje rozumné normy kouřivosti
(o nějakých EURO XY ani nemluvě), ale některé
vybrané kousky překračují i meze fantazie, zpola upečeni
se asi po půl hodině dostáváme na výpadovku směrem
na Ammán, resp.Jordánsko. Provoz prudce řídne ale
objevuje se jiná mrzutost. Jára Cimrman by řekl “vítr
z hor”, tady to byl vítr z pustiny. Pokud se člověk
nepohybuje v úzkém pobřežním pásu nebo uměle
zavlažovaných oblastech není totiž v Sýrii nic. Jen
pustina, kamení, písek a sem tam nějaká tvrdá tráva
či křovisko. Taková je i krajina kolem silnice na Ammán.
A v této roční době, jak jsme se později dověděli
(na jaře a na podzim) tu foukají docela často silné
větry, které zvedají prach a písek a vše je tedy v
jakémsi oparu. A jestli tedy v Sýrii není nic, tak v
Jordánsku není už vůbec nic. Jen skály a kamení..
Děláme krátkou zastávkou na benzince kde plníme nádrže
a oba přídavné kanystry které máme v bočních kapsách
tankruksaku až po víčko (benzín tu sice za moc nestojí, ale zato moc
nestojí - v přepočtu asi 14 Kč/litr) plníme také
sebe colou a vodou, benzinář (jaksi automaticky) nabízí
gratis kafe, což kolega s povděkem přijímá a pak už,
se silným bočním větrem pokračujeme k hranici.
Ploty, ostnaté dráty a unifikované fotky xichtů starého
a mladého Assada dávají tušit, že jsme na hranici.
Odbavení jde, kupodivu, více než jednoduše netrvalo
ani půl hodiny (a vězte, že čas má na Blízkém Východě
opravdu jiné dimenze) a pokračovali jsme na jordánskou
stranu. Silnější ekonomika Jordánska je znát hned
na hranici. Novější udržované budovy,vyfešákovaní
ouřadové a větší poplatky za všechno. Základem
je směnárna. Tam jsem si bláhově vyměnil 50 dolarů
a pokračoval k registraci cizinců, potom k okýnku,
kde je třeba koupit vízum, zpět vyzvednout pas u
registrace, do vedlejší budovy přihlásit k provozu
vozidlo, opět zaplatit pojištění, zase k jiné přepážce
kde hotové papíry vydávají a po padesáti dolarech
byla veta. To vše trvalo asi hodinu. Říkám si ještě
- to jsem z toho vyvázli lacino, protože všude kolem
mají všechny auta otevřené kufry, vyložené všechny
kufry a otevřené kufry. Veškerou ostatní bagáž
taky samozřejmě. Nás si v tomto směru doposud nikdo
nikde nevšímal. Takže sedáme na koně a opouštíme
prostor celnice. Zastavujeme u závory, která je
poslední překážkou v cestě do vnitrozemí. Tady
poprvé zažívám pocit, že bych někomu nejraději
hodně ublížil. Na této “výstupní kontrole”,
která nemá za úkol nic jiného, než pouze
zkontrolovat, jestli máte v pase potřebná razítka,
se evidentně nudí tři zevlové, (na něž se jako
ulitý hodí fousatý frk o policajtech, kteří chodí
ve třech, protože jeden umí číst, druhý psát a třetí
telefonovat) kteří tvrdí, že musíme ještě počkat
a důležitě někam volají. Potom se hrozně zajímají
o to odkud jsme, odkud jedeme a kam, když slyší slovo
Izrael tak křiví hubu jako při hodně kyselém citrónu
a oznámení, že z Izraele pojedeme lodí do Řecka se
jim zdá nanejvýš podezřelé, vzápětí se totiž
ukazuje, že o existenci státu toho jména nemají
nejmenší tušení o jeho poloze logicky též.. O České
republice platí to samé a když po mně chtějí mapu,
abych jim to všechno ukázal (jestli jako nekecám),
zatvrzuji se, říkám že žádnou mapu nemám a odmítám
komunikovat. Teď už je to jen hra, koho to dřív přestane
bavit. Asi po deseti minutách marné snahy se ještě něco
dozvědět rezignovaně mávají rukou a my konečně
jedeme. Je kolem osmé a do soumraku chybí jen minuty.
Po kvalitní silnici uprostřed jordánského “už vůbec
ničeho” směřujeme k Ammánu. Asi na půli cesty už
jedeme ve tmě. To nemám rád, výsledkem je totiž takřka
vždy velmi omezená možnost vyhledání noclehu a člověk
navíc už dost utahaný je spíše ochoten kývnout na
jakoukoliv cenu než aby se štrachal shánět něco
levnějšího a stojí to pak zbytečně moc kaček.
Tentokrát to ale dopadlo jinak. Dojeli jsme do centra
Ammánu a já se obracím na prvního mladého kluka s
otázkou, “kde je tu laciný hotel?” Zjišťuji, že
stojíme asi 50 metrů od něj, pak je za 100 metrů další,
potom zase, zkrátka “low cost” hotelů je tu
hromada. Jdu se optat na podmínky a cenu a už v
recepci začínám chápat místní obsah termínu
“low cost”. Řekl bych “dirty rat nest”. Pokračuji
v prohlídce v dalším hotelu a tam se nám to jeví už
příznivější. Dokonce i cena je nižší 10 JOD pro
dva (asi 17 USD) takže zůstáváme. Stejně ale
konstatuji, že vidím poprve v životě něco, co se nápadně
podobá pětidolarovým hotelům někde v Bronxu. Jen
obligátní nezapravené díry od kulek ve stěnách a
špatně umytá krev chybí. Zato nechybí švábi. Tak
rychle jsem se ještě nikdy neosprchoval. Ne že bych
byl z těch broučků nějak extra rozmontovanej, ale spíš
jsem si říkal: “copak asi dalšího a odkud na mne
vykoukne?”. Nevykouklo nic a my jsme se šli do ulic
najíst. Nedá se samozřejmě generalizovat a z hodinové
procházky dělat nějaké závěry, ale připadlo mi,
že jordánci jsou daleko větší puristé.Ulice plné
chlapů, tu a tam držících se za ruce nebo kolem
ramen a pokud jsme viděli ženy, byly to věkovité
tetky od hlavy k patě zahalené, pokud možno vláčející
nějaké těžké břemeno (mimo svého životního údělu).
Pouliční nabídka jídla byla též menší a chudší,
zejména jsem postrádal maso, neb nejsem žádný vegoš.
Výborné nápoje, zejména džusy vylisované přímo před
vámi z vychlazeného ovoce, ale také např. mrkve byly
tak jako v Sýrii i
zde. Vracíme se na hotel, kde chytám jednoho švába
do kelímku a jdu ho ukázat maníkovi na recepci. Ten
na nebohého hmyza chvíli zírá, potom na mne a zjevně
naprosto nechápe o co mi jde nebo co bych asi tak mohl
chtít. Anglicky neumí ani blafnout a i kdyby, stejně
by to dopadlo asi stejně, tak to vzdávám. Někde jsem
četl, že švábi nemají rádi světlo, tak v koupelně,
můžeme-li té místnosti tak vznosně říkat, necháváme
rozsvíceno (to byl totiž broukozdroj - lezli ze všech
tamních otvorů), nedoléhající dveře oblepuji lepící
páskou, které máme pro případ jakékoliv opravy
dost a je klid. Větrák na stropě míchá nedýchatelný
dusný vlhký vzduch, ve kterém nám únava z celého
dne pomáhá usnout.
11.05.04
úterý
Milý
deníčku! Je to trošku rouhání. Když člověk sedí
doma, chodí do práce... Ale když je na cestách na
motorce kde hlavně cesta je cílem, po pár dnech je třeba
konstatovat “je ráno jako každé jiné”. Navléct
se do kůže, bot, helmy a rukavic, všechny kufry navěšet
na mého Duffyho a jede se dál. Ammán necháváme brzy
za zády a Milan zastavuje aby si oblékl bundu do deště.
Ne že by snad pršelo, ale opět pekelně fouká a jeho
obleček BMW Savana je konstruován skutečně pro
savanu nebo horké léto. To nás také zachránilo od
zbytečné šlamastyky s místními policajty. Než jsme
se stačili zase pořádně rozjet minuli jsme radar a
tak se nám podařilo vejít se do rychlostního limitu
90 km/h. Mimo jiné to bylo poprve, co jsme v tomto
regionu viděli silniční kontroly. Teď nemluvím o
armádě, různých checkpointů nás dál čekalo nepočítaně.
Později jsme se též dozvěděli, že jsme měli
opravdu velké štěstí, protože benga jsou v Jordánsku
prý skutečně nekompromisní a pokuty vysoké. Naproti
tomu v Turecku jsem viděl scénu, kdy policajt dohlížející
na provoz na jedné křižovatce ještě udělal tři
kroky zpátky aby nezavazel autu které bez zaváhání
jelo do jednosměrky. Radar jsem tam neviděl vůbec (a
ty byla letos má třetí návštěva Turecka a projeli
jsme ho celé napříč).Již bez dalších zastávek míříme
nejkratší cestou k Mrtvému moři. Vyjíždíme na
horu Nebo, kde je jeden z prvních checkpointů. Sesedáme
abychom udělali nějaké obrázky, i když díky větru
a poletujícímu prachu toho mnoho vidět není a v tom
vedle nás zastavuje maník v peugeotu 406. Viděl naše
CZtky a ubezpečoval se, jestli jsme opravdu Češi. Po
ujištění že ano jeho radost neznala mezí. Byl to
Polák, vlastně, jak on říkal ne Polák, ale Dolnošlonzák
původem z Klodzka. Naprosto bez problémů rozuměl česky,
ovládal i některé české obraty, nám není polština
také nijak cizí, takže jsme se bez problémů
domluvili. Z chlapíka kolem šedesátky, který nás s
naprostou samozřejmostí a radostí že konečně vidí
“normální lidi”, oděného v džíny, košili,
bassebalovou čepici a tenisky se k našemu překvapení
vzápětí vyklubal františkánský kněz, který již
2,5 roku spravoval a vedl archeologické práce na vykopávkách
baziliky na hoře Nebo. Dostali jsme svazek klíčů od
různých dveří a branek abychom si mohli všechno
samozřejmě gratis prohlédnout a vyfotit s tím, že
za dvacet minut bude oběd. Asi jedenapůlhodinová přestávka
va této krásné rozkvetlé udržované oáze
byla velmi přijemným osvěžením. My však
pokračujeme v naší cestě. Teď už jsme docela blízko
jen něco přes dvacet kilometrů nás dělí od Mrtvého
moře, které je více než 400 metrů pod úrovní světového
oceánu a tak tuto vzdálenost jedeme serpentinami ve
skalnaté krajině neustále z kopce. V dálce se konečně
zaleskne hladina a já se těším, jak si přečtu
syrský deník, speciálně pro ten účel pořízený,
na hladině vody. Zjišťujeme ale, že se jedná o
rozestavěné turistické letovisko sice již ca z
poloviny v provozu ale od pohledu je to uskupení hotelů
od čtyřech hvězd nahoru. Rozhodujeme se tedy, že
pojedeme dál a zastavíme až bude něco méně okázalého.
Říkáme si, stačí nám obyčejná veřejná pláž
se sprchou, zastavíme na půl hoďky a pokračujeme dál.
Cesta kolem Mrtvého moře je moc povedená a přesto že
jsou to jen skály a kamení, je se neustále na co dívat.
Pokud by měl někdo pocit, že se nudí může si
pokecat s celkem komunikativními vojáky z jordánské
armády, kteří, s M16tkou pověšenou na krku kladou
standartní otázku: “odkud jste, kam jedete, ukažte
pas”. Následuje snad předpisové “welcome in
Jordan” a jedeme dál, aby se za deset kilometrů
opakovala stejná scéna. Mění se jen tváře a
vozidlo napříč vedle silnice nachystané “vlastním
tělem” tuto zablokovat. Jednou je to pásové BVP s
malým kanonem, jednou Hummer, jindy “prostá”
Toyota pick up s dvouhlavňovým kulometem na korbě.
Neustále vyhlížíme vhodné místo na koupání. Všude
jsou ale skály a pokud vidíme nějakou výjimku (teď
nemluvím o pláži, ale o místě, kde je jakž takž
povlovný vstup do vody) není nikde ani živáčka o
sprše ani nemluvě. Jen pro vysvětlenou, voda v Mrtvém
moři je ca třucetiprocentní solný roztok, což je
asi než desetkrát víc než “normální” mořská
voda, dá se v ní pobýt najednou takových deset, max.
patnáct minut, je třeba dávat pozor, aby se voda
nedostala do očí a sprcha po koupání není
hygienickou upjatostí ale naprostá nutnost. Zkrátka,
při hledání místa na koupání jsme úspěšně
projeli celé jordánské pobřeží a až u fabriky na
zpracování soli, která je na jižním konci nám bylo
jasné, že jsme koupání prošvihli. Jedeme dál.
Kolem silnice se opět prostírá “už vůbec nic”,
místy přecházející v “naprosto ani náhodou vůbec
nic”. Což se projevovalo zejména tím, že se ke
skalnatému a kamenitému okolí přidal jemný pouštní
písek, duny a podobně jako u nás bývají v zimě sněhové
jazyky, tady se objevovaly písečné návěje, což
byla, zejména v zatáčkách opravdu veselá taškařice.
Napoprvé jsem se jen taktak vyhnul, potom jsem si už dával
pozor. Tady už není vidět ani ovce. Ty vystřídaly
jakési pohublé ušaté černé kozy, které jsou zřejmě
ještě schopné v těchto pekelných podmínkách přežít
a jsou živobytím nomádů, jejichž stany lze tu a tam
ze silnice spatřit. Zaregistrovali jsme taky novou
dopravní značku. Krávu na “pozor zvířata” vystřídal
velbloud.. Když už nebylo nic z koupání u Mrtvého
moře, domlouváme se, že to dotáhnem až do Aquaby a
napravíme to tam. No a po delší diskuzi je plán ještě
upraven a cílem se stává rovnou sousední izraelský
Eilat. Domníváme se, že Izrael je vpodstatě taková
místní Evropa, kde se dá koupit pivo sednout si do
kavárny na promenádě, zapálit si fajfku a
konstatovat jak se nám ty minisukně a trička zase
zkracují. Na první pokus končíme rovnou v Aquabě.
Poněkud vyštafírovaný umělohmotný vzhled nás
utvrzuje v rozhodnutí přejet “k sousedům”. V
rozporu s logikou věci zde nejsou nějaké výrazné
navigační tabule, dokonce několik lidí, kterých se
ptáme na cestu nás posílá pokaždé někam jinam.
Nakonec nacházíme těsně před městem miniaturní
odbočku doprava, v které bychom cestu k mezinárodnímu
hraničnímu přechodu rozhodně nehledali. Miniaturní
a nevýrazná je i cedulka se šipkou Eilat. Míjíme
dva betonové zátarasy s obvyklou kontrolou dokladů a
jsme na jordánské celnici. Resp. před ní, protože v
cestě nám stojí pevná
dálkově ovládaná brána, která po stranách
pokračuje vysokými ploty s ostnatými dráty. Stráž
nám opět kontroluje doklady a teprve potom se dostáváme
do samotného prostoru celnice. Nikde nikdo, tedy krom
vojáků, policajtů a celníků samozřejmě. Nejsou
extra nadšeni že je vytrhujeme z podvečerní pohodičky,
nicméně to zpočátku vypadá, že nebudou nějaké výraznější
potíže. Když už si, po takřka standartní
skorohodince myslíme že pojedeme, překvapují nás
celníci s požadavkem všechno sundat z motorek, bude
prý probíhat kontrola.. Ještě zdaleka jsem nezapomněl
na fízlování za bolševismu na tehdejších Československých
hranicích a ani dnešním zaklínadlům jako jsou bezpečnost
státu, antiteroristická opatření a protimigrační
politika, nedokážu říkat jinak než zasahování do
osobní integrity občana. Vře ve mně krev, na takové
věci jsem háklivý. A je to na mně vidět. Je totiž
už zase skoro tma a navíc, když jsme na výjezdu chápu
tenhle tyjátr jako nedůvodnou buzeraci. Navíc Milanův
pravý boční kufr se již dříve rozlomil a nyní drží
pohromadě jen pomocí lepicí pásky. A počet otevření
a zavření je limitován metry pásky, které ještě máme
k dispozici. Asi jsme byli jasně čitelní, protože v
okamžiku, kdy se chystám lodní vak demonstrativně
vysypat na hromadu “custom officer” nás zastavuje,
kontroluje jen ta zavazadla, která jsme do toho okamžiku
sundali a to ještě je tak, že je pošle rentgenem a
zběžně mrkne na obrazovku. Jsme volní.
Otevírá se fortelná brána a my se ocitáme v
zemi nikoho. Za námi čtyřmetrové ploty s ostnatýma
drátama, před námi jakbysmet. Dokonalý kriminál. Přijíždíme
k závoře dimenzované tak, aby odolala rozjeté
tatrovce, před kterou stojí mladá, ale ošklivá
vojanda s proporcemi oné tatrovky. S ní je ve službě
uhrovatý mladíček, jemuž M16tka sahající až pod
kolena dodává potřebné sebevědomí. V ten moment
ani netuším, jak jsem se unáhlil, když říkám:
“to jsem rád, že vás vidím, konečně v normální
zemi”. Ráchel s mohutnou pistolí u pasu ovšem mou větu
nechala bez komentáře a s nezůčastněným koženým
xichtem začne klást otázky. “Kdo jste? Odkud? Ukažte
doklady! Cestujete spolu? Kudy jste přijeli? Vyjmenujte
všechny země za sebou! Byli jste již někdy v
Izraeli? Navštívili jste Irák? A co Pakistán? Koho
jste navštívili v zemích, kterými jste projížděli?
Všechny věci v zavazadlech která vezete patří vám?
Nedal vám někdo v Jordánsku něco pro někoho v
Izraeli? Máte nějaké zbraně nebo přeměty zbraním
podobné? A Drogy? A to jsem určitě na něco zapomněl....No
potěš.....! Potom dostáváme na plexi reflexní oranžovou
samolepku, což zřejmě znamená, že jsme prošli úvodním
kádrováním závora
se zvedá a jedeme k odbavení. V naprosto prázdném
opuštěném prostoru celniště zastavujeme u vchodu do
přízemní budovy kde nám personál ukazuje. Vypínáme
motory a s rohlíkem přes celou hlavu saháme po pasech
s přesvědčením, že na všechny pitomosti jsme už
odpověděli, teď dostaneme štempl do pasu a v posledních
slunečních záblescích dnešního dne najdeme ubytování
a dáme si někde kus flákoty. Ovšem to co slyšíme
je studená sprcha. “Všechno z motorek dolů, naložit
na vozík a odvézt ke kontrole. Doprdele! Začínám mít
pocit, že je tady něco špatně. O havarovaném kufru
držícím pohromadě lepící páskou tady odmítají
diskutovat. Všechno, ale úplně všechno jde do
rentgenu.. A nejedná se o žádnou zběžnou kontrolu,
ale skenování jednoho zavazadla po druhém. A když
pakárna tak ať to stojí za to! Jsme upozorněni, že
to pořád není vše. A tak vytahujeme z bočních
kapes kanystry s benzínem, do košíčku, který jsem
dostal dávám obsah kapes tankruksaku (acylpyrin, žvýkačky,
baterku, energit),
jakož i obsah kapes svých, do rentgenu jedou i
rukavice (co kdyby v jejich protektorech byla zalisovaná
C4ka).přilba, bunda. Na dvou monitorech se v našich věcech
elektronicky přehrabují chlap se ženskou, tentokrát
z rodu fízlů. Tím ovšem věc zdaleka nekončí. Na
řadu přicházíme my.Procházím rámem, který okamžitě
piští. Vyndávám
klíče z vesty, bez efektu. Sundávám pásek s velkou
kovovou přezkou, pískání se ozývá znova. Říkám,
to budou boty, přezky na botách jsou kovové.
“Sundat boty” přikazují orgáni. Navrhuji, že se
rovnou vysvléknu donaha. To prý nebude třeba. Konečně
procházím bez alarmu. Boty pásek a klíče jedou na
rentgenovou analýzu. Konečně máme tu nedůstojnou šaškárnu
za sebou myslím si. Jaká bláhovost! Teď přichází
na řadu otevření všech zavazadel. Krom vizuální
kontroly odebírají
na tampony vzorky prachu a to jak z věcí, tak
vnějšku zavazadla. Při otevírání vaku se stanem a
spacákem je upozorňuji, že mám bombu. Kempovou,
plnou butanu. Vůbec se jim to nezdá srandovní.
Na okamžik se dokonce zdá, že jsou z té modré
kartuše poněkud rozpačití. Takže bagáž je
zkontrolovaná, člověk by řekl, že si můžeme věci
zase naložit, ale nee! Teď se budou kontrolovat
motorky. Odvážíme je do dílny. Plně vybavená STK.
Začínám vidět rudě. Představuji si, jak nám naše
brambory nějakej pitoma rozmontuje na prvočinitele.......My
si zatím jdeme vyřídit “pasové formality”. A je
to tu zase. “Kudy jste se sem dostali?”Přijeli jsme
z Jordánska - pochopitelně! (nevím proč jsem předpokládal,
že vědí jak se jmenuje ten sousední stát). “A
odkud do Jordánska?” Ze Sýrie. “A tam?” Z
Turecka!. Jak u blbých na dvorku. Ženská drží můj
pas, ve kterém jsou všechna razítka, včetně víz,
zemí kudy jsme projížděli v ruce a ptá se, kudy
jsme přijeli! Dobrá, budem si hrát na idioty a tak začínám
od podlahy, s trpělivým výrazem, jako s malým dítětem.
Víte, my jsme z České republiky. Abyste se dostala na
Blízký východ, je třeba jet na Slovensko, Maďarsko,
přejet Rumunsko, Bulharsko, Turecko.”Moment” povídá,
“takže Maďarsko, jak to bylo dál?”Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!
Bože, kdybych měl syrské obousměrné vízum (že
jsem si ho idiot nevyřídil) přísahám, že nejpozději
v tento okamžik bych to všechno zarazil a vrátil se
zpět do Jordánska. Čert vem celý Izrael. Vízum ovšem
nemám, tak nezbývá, než to překousnout, zatnout
zuby a poslouchat ty kecy dál. Jednalo se vpodstatě o
duplikáty otázek u závory ovšem ještě rozvedené a
rozšířené. “Proč vlastně cestujete do Izraele?
Na jak dlouho? Máte zde předplacené nějaké služby
nebo hotel? Jak se jmenuje váš otec? Jste ženatý,
jestli ano, kolik máte dětí? Manželka s dětmi zůstala
Česku? Máte
v úmyslu v Izraeli pracovat? Pokud se dostanete do
situace, že nebudete mít peníze, míníte si je vydělat
prací? (ó jak fikaný chyták to bych fakt neprokoukl)
Kolik máte peněz? Vlastníte nějaké platební karty?
Ukažte je! Jak dlouho jste se zdrželi v jednotlivých
zemích po cestě? Ale přesně!” Uffffffffffffff! Výslech
na kriminálce hadr! Závěr jak známo patří mistrům.
I tato gestapačka tentokrát s tváří krásného
kudrnatého anděla uzavřela výslech mistrným hlodem.
“Jak dlouho se znáte a za jakých okolností jste se
seznámili?” Povídám,
že se známe od nepaměti a seznámili jsme se v hospodě
mezi pátým a desátým pivem. Kožený xicht si cosi
zapsal, nehnul brvou a s touto imbecilní odpovědí se
spokojil.
To
ovšem není jen tak nějaký dotazník pro ministerstvo
kultury či statistický úřad.
Sedíme před barákem a čekáme na vyhodnocení
našich odpovědí, z kterého teprve vyplyne, jestli nás
do té své země zaslíbené vůbec pustí. Trvá to,
jakoby o tom rozhodoval Knesset.. Tak jo “prošli
jsme” a teď teprve přichází na řadu razítka. A
teprve teď můžeme opět navěsit kufry, vak a
tankruksak na naše profilcované strojky a jedeme k závoře
za kterou, myslíme, bude pokračovat naše cesta. Ovšem
na papírku vloženém v pasu máme jen tři, nikoliv čtyři
razítka a tak musíme znovu úřadovat. Jedná se o
pojištění. Ještě že si vzpomínám na fakt, že by
Izrael měl uznávat zelenou kartu, jinak by se nám snažili
za nemalý peníz prodat nějakou svoji pojistku. A ještě
jeden papír vypisují. Prý se jedná o izraelský řidičák
vystavený na základě našeho, lžou nepokrytě. Ve
skutečnosti je to ale jakási propustka pro motorku na
omezenou dobu sedmi dní do provozu a potom musí být
bezpodmínečně vyvezena. Podotýkám, na závěr líčení
téhle anabáze, že máme s Izraelem bezvízový styk.
Ovšem chtěl bych vidět ty protáhlé obličeje
izraelců, kteří by museli na našich hranicích
absolvovat něco podobného. Taktéž třicetidenní
bezvízový pobyt vám je, při omezení pobytu vozidla
na pouhých sedm dní taky k ničemu že? Za celou dobu
úřadování na izraelské hranici se tam krom nás
nevyskytl nikdo jiný, zabývalo se námi šest lidí a
trvlo to přes dvě a půl hodiny!!! Už je zase spousta
hodin a tak končíme v prvním hotelu hned na kraji města.
Zahajujeme tím, že nás při směně USD za šekely v
recepci berou na hůl. Jó tady budu mít možnost
zgruntu poznat kořeny židovských vtipů. Později zjišťujeme,
že za sto dolarů bychom měli dostat 450 šekelů. Když
ale přijedete pozdě v noci do hotelu, kde nic jiného
než ty svoje “šakaly” nechtějí a potřebujete se
ještě někde najíst nezbývá, než se spokojit s
pouhými 400 šakaly. Na dlouhé hledání příjemného
hnízda není čas ani nálada a tak dáváme v bistru
vedle benzinové pumpy krvavý biftek, hranolky a colu,
kolega ještě jeden Tuborg za druhým (na víc nezbylo)
a jdeme na kutě.
12.05.04
středa
Milý
deníčku! Včera nám to poněkud s koupáním nevyšlo,
je horko a tak dělám výjimku a pouze v kraťasech a
tričku (ovšem s helmou) jedeme na městskou pláž ve
snaze přesvědčit sebe sama, že jsme na dovolené.
Bez kůže, vysokých bot a rukavic se na mašině cítím
jako koza na ledě. Nevím, jestli se o to zasloužili
snaživci na hraničním přechodu, že se na všechno
kolem dívám poněkud s odstupem a kriticky a tak přesto,
že je voda docela přijatelná vzhledem k tomu, že máme
asi půlku května, Aquabský záliv Rudého moře na
mne žádný zvláštní dojem neudělal.. Panorama
hotelů které jakoby z oka vypadly jakýmkoliv jiným v
jakémkoliv jiném přímořském letovisku, okořeněné
v dáli vysokými ploty s ostnatými dráty, ozbrojené
čluny pobřežní stráže, tu a tam vám
takových padesát, sto metrů nad hlavou přeletí
startující či přistávající letadlo, voda jako na
rybníce. Říkáme si, necháme tedy Eilat svému
ostnatému osudu a vyrazíme zpět, tentokrát tedy po
izraelské straně k Mrtvému moři abychom si mohli
konečně přečíst ty noviny ve vodě. Takže necháváme
vykutálený hotel Petra s ještě vykutálenějším směnárníkem
za sebou a míříme do vnitrozemí k oné mrtvé kaluži,
kterou máme už z východního břehu omrknutou.. Zásadní
rozdíl je v tom, že zatímco se jordánci se svými zátarasy
nijak neskrývají, izraelci mají své kontrolní body
pečlivě ukryté, ovšem atmosféra, která na pobřeží
Mrtvého moře panuje (a nejen na něm) dává tušit,
že systém fízlování a systematických kontrol všeho
a všech při jakékoliv příležitosti zde byl doveden
k dokonalosti. Desítky kilometrů plotů s ostnatým drátem
a výstražné tabule zakazuijící pohyb mimo silnici a
na “plážiích” po slunce západu jsou pouze jedním
kamínkem do mozaiky. Očekávat zde klasické pobřežní
osady či městečka tak, jak je známe z “normálního”
světa by byla bláhovost. V jižní části je k vidění
fabrika na zpracování soli vytěžené z vyschlých pánví.
(mj. vyschlých tak, že na mělčinách jsou navezeny
hráze, které kousek po kousku ukusují z rozlohy moře.)
Kolem silnice jsou vidět i hektary uměle zavlažovaných
foliovníků. A pak zase jen kamení, skály a nikde
nic. Jen asi uprostřed pobřeží najednou monstrózní
turistické centrum ve střihu Cote d Azur. Vše v květu,
parková úprava, hotely všech tvarů barev a velikostí
trumfující se počtem hvězd a nepochybně i cenami za
ubytování. Ale proč ne? Proč si pro jednou neudělat
neděli ve středu? Vybírám jeden obzvlášť
opraporkovaný barák s ani ne
z poloviny zaplněným parkovištěm přímo na
pobřeží, abychom si užili koupáni s dostatečným zázemím.
Ovšem záhy jsme zjistili, že hodně ušetříme.
Recepční mne, s výrazem, který se mu nedařilo příliš
ovládat ubezpečoval, že v jejich krásném, vymydleném,
pětihvězdovém a evidentně poloprázdném xpatrovém
extrahotelu není ani jeden dvoulůžkový pokoj. Holt,
nebyli jsme dostatečně “nóbl”. Vzdáváme to. Odjíždíme
hledat dál něco příhodnějšího. Zastavujeme u lázeňského
centra En Gedi hned pod kibucem En Gedi.. Jsou to ovšem
lázně na pobřeží bez pláže a možnosti koupání.
Poskytují zde jen bahenní zábaly a masáže. Na
parkovišti jsou dvoumetrové tabule varující před
ponecháním jakýchkoliv cenných věcí ve voze. Asi
se tam krade. A nebylo to první a poslední upozornění,
které jsme v tom smyslu viděli. Taky jsme se zde naučili,
narozdíl od Sýrie, Turecka a Jordánska zase si
zamykat motorku a věci. Odjíždíme tedy i z En Gedi a
zase jedeme skalami a kolem ostnatých plotů a je nám
čím dál tím víc podezřelé, že krom onoho snobáckého
uskupení hvězdnatých hotelů tu nejsme schopni nalézt
nic, ale NIC, co
by připomínalo poutníkovo útočiště.
Hotel, motorest, hospůdku se zahrádkou, o campu
nemluvě. A začíná jít do tuhého, protože v dáli
vidíme na jordánské straně místo, odkud jsme k moři
přijeli, tudíž
se blíží konec naší cesty i na západním pobřeží.
Zpomalující značky a posléze stopka, doplněné
obligátními betonovými zátarasy označují naši
informační kancelář.
Zastavuji, vypínám motor a sesedám, abych se
vzápětí rozběhl k zdejšímu pubertálovi, který tu
opět s M 16tkou stojí na stráži klidného spánku
zdejších žen a dětí.
Chybělo málo, aby na mne namířil tu svou
pistolku - zkrátka ryché pohyby se tu moc nenosí - je
to taková kolektivní pseudobezpečnostní paranoia. Na
můj dotaz po bydlení začne zeširoka vysvětlovat jak
se dostanu do ráje stodolarových postelí, který jsme
dávno projeli. Říkám: “něco (cokoliv) jiného by
tu nebylo?”. Z kontextu vyplývá, že jediné ubytování
se dá sehnat v tzv. “guest houses” v kibucech. Nevím
proč jsem měl doposud pocit, že kibuc je vlastně jakési
uzavřené společenství lidí, kde vpodstatě nemáme
co pohledávat. Už je ale (jak jinak) docela pozdě a
tak pokračujeme k následujícímu, a na pobřeží
Mrtvého moře poslednímu, kibucu Qualya. Jsou to jen tři
kilometry. Zdáli viditelná oáza v suchopáru. Ovšem
když přijedeme blíže, opět nechybí onen plot s
ostnáčem a u vjezdu těžká železná mřížová brána
kterou obsluhuje automatickými zbraněmi vybavená
vojenská hlídka. Tady však problém kupodivu nebyl a
a místní motorkář (mimochodem v Izraeli velice vzácný
úkaz) na Yamě TDM, který shodou okolností též přijížděl,
nám ukázal, kde je recepce a vysvětlil co a jak.
Kibuc bych přirovnal k jakémusi soběstačnému rekreačnímu
centru, sestavenému z přízemních obytných bungalowů,
jídelny a společenského sálu, stanice lékařské
pomoci včetně vybavené sanitky, školy, sportovišť
atp. Vše je zasazeno do kulisy vzrostlých palem a
rozkvetlých keřů, které jsou útočištěm pro množství
ptactva a hmyzu, které se stará, zejména za soumraku
a svítání o fantastickou zvukovou kulisu. Ráj. Taková
skorokomuna. Ovšem to bychom nebyli v Izraeli, aby nešlo
o peníze až na prvním místě. Recepční, která na
svém postu evidentně začíná kompenzuje nedostatky v
angličtině snahou a svými půvaby. Ovšem cena,
kterou nám sděluje už tak půvabná není. 70 dolarů
a pokud budeme chtít večeři tak dalších
9
bucksů navrch. Bungalov je skromně zařízený ale čistý,
žádní brouci Pytlíci se tady, narozdíl od Ammánu
nepoflakují....ale za ty kačky......
13.
05. 04 čtvrtek
Milý
deníčku! Snídaně jen potvrzuje naše podezření od
večeře. Nevíme, jestli je to otázka peněz nebo sektářské
filosofie, ale ani vidu ani slechu tu není po mase v
jakékoliv formě. Jen samá zelenina a houby, resp. žampiony.
Na tisíc způsobů. Fujtajbl! Vrcholem bílkovinné zvrácenosti
byly vejce. Tak aspoň něco.
Po snídani jedeme konečně ověřit mrtvost
Mrtvého moře. A opravdu! Líně se převalující vazká
emulze, třicetiprocentní roztok soli ve vodě skutečně
nedává šanci naprosto žádnému náznaku života. A
pakliže se do tohoto roztoku vnoříte alespoň po pás,
je jasné, že je to v prdeli. To je totiž přesně to
místo, kde se pálení projeví první. Máte-li z
dlouhého sezení na koni vlka, tím hůř. Ale dlouho
to netrvá a po asi třech minutách je klid. Ovšem o
ponoření hlavy nemůže být samozřejmě ani řeči.
Takový nápad by byl solí v očích vašeho
ophtalmologa! Jinak je třeba konstatovat, že zde skutečně
není třeba hnout prstem aby se člověk udržel na
hladině a mohl si číst noviny. Ovšem zas taková
senzace jak by se mohlo zdát to opravdu není. Voda připomínající
svou konzistencí olej není nic extra a skutečně není
nad to se po deseti, maximálně patnáctiminutovém
pobytu ve “vodě” tohoto “moře” důkladně
osprchovat. Po
dvou, třech sériích takového cachtání , tedy asi
za hodinu nás to přestalo bavit a vydali jsme se zpět
do Qualye sbalit naše
věci a vyrazit dál. Jen pro vysvětlenou -
pamatuju si totiž ledacos z reálsocialismu u nás a
taková prostředí (teď mluvím o pláži) ve mně
probouzí jakýsi koncentráčnický syndrom. Jednalo se
totiž o pozemek na němž nedávno stála kasárna, s
klikatou příjezdovou cestou, dvojitým ostnatým a
tentokrát navíc i elektrickým plotem a teprve na samém
pobřeží dřevěná chajda, nezbytný výběrčí
pětadvacetišekelového vstupného (asi 5,5 USD)
a asi čtyřmi sprchami. “Pláž” bylo vlastně jen
okénko u břehu zvící pětadvacítky bazénu
(jestli), vyznačené lanem s bójemi. Toť vše.
Máme
sbaleno, opouštíme guest house - bungalov pro hosty a
na recepci vracím klíč. Napadá mne ještě, že bych
si mohl zjednodušit život a žádám recepční, aby nám
zjistila odjezdy lodí z přístavu v Haifě, kam máme
dnes namířeno. Po asi deseti minutách se dozvídám,
že to není možné a dostávám dvě telefonní čísla
na rejdařství, která nám určitě podají veškeré
informace přímo v přístavu. (pche!- jak se později
ukázalo - ani náhodou).. Při odjezdu se ještě fotíme
s armádou u vjezdu chránící “mír a socialismus
zde a v přilehlém okolí”..... Jeden z pašáků,
poté co zjistí odkud jsme, dokonce správně přiřadí
Slovensko jako zemi sousedící a zahlásí, že jeho
otec pochází z Bratislavy. Sám ovšem slovensky neumí
ani quak... Cesta je ale slušná a pěkně ubíhá, těšíme
se (a doufáme, že se nám podaří chytit nějakou loď
pokud možno na Rhodos). Už nikde nezastavujeme, i když
směrovníky s názvy Nazareth, Ramalláh atd. slibují
ledacos. Projíždíme Jeruzalémem, předtím samozřejmě
kontrolní zátarasy. Po levé straně vidíme onen barák
se zlatou kopulí, kolega mně sice přesvědčuje, že
by nebylo marný se mrknout na zeď nářků, když ale
slyší moje nářky jaký je vedro a úvahu o lodi,
která by nás téhle
předražené zbrojnice mohla |
