Island 2012

Když jsem na podzim roku 2011 při cestě po Maroku, kde jsme byli s kamarády na motorkách, slyšel od Honzy Smejkala (CK Rajbas) poutavé vyprávění o Islandu, nakazil jsem se natolik, že jsme se se ženou rozhodli na tento vzdálený ostrov vypravit. A to včetně našich dvou dcer, které byly okamžitě pro.

Protože vyrážíme v kompletní sestavě, musíme tedy coby dopravní prostředek zvolit něco většího....Že to bude Land Rover je samozřejmě všem, kteří mne trochu znají jasné. Discovery 4, nebo Evin Freelander 2 jsou však na cestu s množstvím vodních brodů, písku a kamení moc komplikovaná a pro místní terén i dost nízká auta. Můj návrh, že bychom mohli Island zdolat nějakým "Dědkem" (veterán Land Rover) Series 2 nebo 3, se zdá být vtipem hned při vyřčení této varianty. Tedy je volba jednoznačná. Musí to být dlouhý Defender 110 nebo 130. A pokud možno Tdi 300. Verzi s mírně komplikovanějším pětiválcovým motorem TD5, které jsem měl v Discovery 2 nebudu riskovat, i když sám jsem s tímto motorem ani v jednom autě problém nikdy neměl. Díky Land Rover fóru se mi po několika týdnech daří najít přesně takové auto, které na tento účel potřebujeme. Trochu zanedbaný Defík od Kudrnáče je krom klimatizace (tu, jak jsme si bláhově mysleli na sever potřebovat nebudeme) vybaven snad vším, co si pořádný teréňák na podobnou výpravu zaslouží. Navijákem, velkým střešním nosičem, uzávěrkou ARB, zvýšeným sáním a spoustou pevnostních doplňků. Chybí již tedy vyměnit jen shnilý zadní nárazník - Crossmember, dokoupit nezávislé horkovzdušné topení, markýzu a střešní stan.

Takhle neutěšeně vypadal náš Defender, když jsem jej kupoval.......

Postupně během půl roku ještě měníme rozličné díly a upravujeme i opravujeme co se dá. Protože je to ale Land Rover, je mi jasné, že se nám jej nikdy nepodaří připravit tak, aby měl člověk naprostou jistotu, že dojede kam si předsevzal a zase zpátky.... Po dozbrojení auta a vychytání všech, nám známých chyb, se tedy konečně nabaleni vším potřebným vydáváme směr dánský Hirtshals.

 

Loď Norröna společnosti Smiril Line odplouvá 3.7. 2012 v úterý ráno v devět hodin. Pro jistotu a díky nesnesitelným vedrům přesahujícím +35°C tedy vyrážíme již v noci ze soboty na neděli....To také pro případ, kdyby se "Něco" nepovedlo tak jak má. Jelikož jsme za trajekt již v březnu zaplatili 80.000,- Kč, neradi bychom jej propásli a přišli tak o dovolenou. Až na pár bouřek, přívalových dešťů a objížďce vodou podemleté silnice na okruhu v Hamburku, ubíhá cesta velmi dobře. Za volantem se s Evou průběžně střídáme a Defík jede jak po másle. Nejvíc mu sedí rychlost mezi 95 až 115 km/h. Nakonec se pouze s pár přestávkami na kafe, vyčůrání a tankování ocitáme po 1460 kilometrech v cíli již v sobotu o půl páté odpoledne. Tedy skoro o den dříve. Zde již není takové vedro jako na jihu. Moje zítřejší 48. narozeniny tedy oslavíme v Dánsku! Čekání na úterní odjezd si krátíme prohlídkou města, procházkami po pláži, přístavu a návštěvami místních restaurací. Oceánárium Nordsøen Oceanarium registrujeme bohužel až velmi pozdě na to, abychom stihli jeho prohlídku. Tak snad příště....

Úterní ráno je konečně dnem odjezdu. Auto komplet nabalené a připravené. Mimochodem, cena hotelu pro dva dospělé a dvě děti na dvě noci včetně snídaně je 300€. Na můj vkus docela dost. Chtěli jsme však bydlet co nejblíže přístavu a hotel půl kilometru od kontrolního stanoviště byla převažující výhoda...Na seřadišti před přístavem se již o půl sedmé ráno stavíme do více jak desetiřadého hada, složeného z autobusů, obytných kurníků, motocyklů (samozřejmě i BMW) ale v každém případě z největšího počtu terénních aut, která jsem u trajektu v životě viděl. Docela mě hřeje pohled na velké množství LR, hlavně Defendrů. Jedna 110 je tak přeložená, že táhne zadek skoro po zemi. Nevím, co si chudák tatík s rodinkou a takhle přetíženým autem počne v terénu. (Bylo mi hloupé jej fotit...třeba se potkáme ještě někde ve vnitrozemí). Vidíme zde skutečné chuťovky.  Toyoty, Pajera, polskou skupinu Patrolů, náklaďáky se obytnými nástavbami i speciály, které nevím kam zařadit.. Je tu vidět opravdu skoro všechno. Od nablýskaného Mercedesu G přes zabahněné Pinzgauery, až po české monstrózní Tatry. Tato všechna nádhera se nakonec s větším či menším úsilím vsouvá do útrob obrovské Norrony.

Cesta na Island trvá 48 hodin. Protože nám díky stanu a kufrům Defík narostl až na úctyhodných 245 cm, automaticky dostáváme k patřičně přirážce za nadměrnou výšku Loděnku se 4 lůžkovou kajutou. Výbava lodě mi přijde standardní. Mnoho palub, mnoho možností, kterak utratit peníze a internet za poplatek. Snad jediným nedostatkem je skutečnost, že je zde pouze jediná veřejná restaurace, která nabízí opravdové espresso. Vypíchnu jednu ze zajímavých věcí, která může zajímat rodiče. Atrakcí, kterou jsem jinde neregistroval. Dětský koutek! Síťové prolézačky s různými labyrinty lákají děti snad všech národností a věku. Včera zde naše holky strávily celé odpoledne a dnes ráno jsme sem po jejich žadonění museli napochodovat hned po probuzení znovu. Naštěstí je tento koutek součástí velké restaurace, takže právě sedím a píšu. Pijeme se ženou jejich hnusné kafe z chlorované vody a omladina řádí a piští. Je až s podivem, kolik dětí dobrovolně zaleze do klece o velikosti 4x11x3m. Alespoň si naše starší dcera prosviští nějaká ta anglická slovíčka....

Jdeme na oběd. Ceny jsou zde téměř shodné s těmi v dánských přístavních hospodách. Běžné jídlo s pitím 120 DK, denní menu dětské – špaghetti Bolognese 39DK a "stejk" s bramborem pro dospělé 89DK. (Momentální kurz je 3,40).

Za chvíli nastává alespoň trochu změna. Čeká nás mezipřistání. Faerské ostrovy jsou z paluby vysoké Norrony velmi krásné. Sledujeme ze zádi sehranou práci personálu při vyloďování a naloďování techniky a pasažérů...Majitele Hondy Pan European mi přijde fakt dost líto. Klíče zapadlé za kapoty stroje mu vypadávají na zem až ve chvíli, kdy jej manipulační dělníci nemilosrdně vyváží na paletě jak bednu paštik. .....Ale vlastně má štěstí. Po chvíli odjíždí po vlastní ose.

Výměna části osazenstva je bohužel patrna hned po odražení lodi od břehu. Všude je slyšet naše uřvaná mateřština. Nejde před ní nikam utéct. Nevím, kolik českých autobusů najelo do podpalubí, ale připadá mi, jako by jich bylo alespoň deset. Žádné rodiny s dětmi. Pouze střední a starší generace, která by už trochu rozumu mít mohla. Syčení otvíraného plechovkového piva hned u vchodu na paluby, v zásuvkách restaurací zapíchané varné konvice a hulákání z poschodí do poschodí ve mně opět budí lehký stud za příslušnost k tomuto národu. Je to bezpochyby cestovka, protože vedoucí zájezdu na mezipatře bojovými výkřiky koučuje následný míting v místní restauraci. Prcháme pryč....snad se ti divoši brzy uklidní...Máme před sebou Island. Věřím, že je dost veliký na to, abychom je nemuseli moc často potkávat. Večer trávíme přípravou trasy a ven lezeme jen pro proviant. Ráno o půl sedmé musíme opustit kajuty. Vylodění je plánováno na 8.30 hodin lodního času. Na Islandu si naše hodinky posuneme ještě o další hodinu zpět. Tedy je to již celkem o - 2hod. Je zamračeno. Voda je však po celou dobu plavby klidná a mírné pohupování nikomu z nás nedělá sebemenší problém. Čekal jsem to horší. Za ty peníze, které stojí trajekt bych možná rád i trochu té Mořské nemoci...!!

 

 

Ráno se snažíme zabít čas, jak se dá. Čekání na vypuštění do volné islandské přírody se zdá nekonečné. Loď zakotvila sice již více jak před hodinou, ale my pořád tvrdneme na chodbách! Z kajut jsme museli ven již dvě hodiny před připlutím do přístavu. To proto, aby personál stihl uklidit loď pro ty, kterým již pobyt na Islandu končí. Konečně nás vpouští do stání pro auta. Nejdřív podlézt, nadlézt a protáhnout se mezi ostatními, dveře na dveře a nárazník na nárazník natlačenými auty. Jsme uvnitř našeho Defíka a čekáme až se hrozen aut dá do pohybu a kvočna Norrona nás vyplivne do sluncem zalitého přístavu města Seyðisfjörður. Konečně se tak děje a my s úlevou startujeme a mizíme pryč z hemžícího se mraveniště. Samozřejmě tento nápad nemáme jen my sami. Postupně se však silnice dělí, a protože nehodláme využít služeb místních obchodníků, ale dle Honzovy rady frčíme do nejbližšího města Egilsstadir, které je asi 25km vzdálené, postupně se frekvence aut a autobusů, protkaná obytnými slepičárnami rozmělňuje na únosnou mez. Brrr....ať už jsme pryč!...

nákup v místním supemarketu..... 

 

Popisovat celé islandské putování díky špatným, nebo žádným poznámkám a časovému odstupu nemá smysl. Takové čtení by stejně nikoho nebavilo. Takže spíš vypíchnu události, které se mi vryly do paměti. 

Papuchalci mají právě tak, jako většina ostatních, zde zastoupených živočišných druhů období hnízdění. Je třeba to vidět! Stovky děr s hnízdy v zemi a čilý ruch na vodní hladině při shánění potravy (malých rybek) pro mláďata.

Ráno se probouzíme do úplného bezvětří, což znamená, že nás opět vítají hejna dotěrných mušek, na které si však postupně zvykáme. Ony jsou tady totiž narozdíl od nás doma..... Dnešní plán je jasný. Trasu tak, jako každý den připravuje Eva. Jedeme k jezeru, vytvořenému zaplavením kráteru po sopce Askja. Až na místo činu musíme z parkoviště dojít pěšky. Celkem je to 7km a to dokonce přes sněhovou pláň! Pár lidí se koupe v menším zatopeném přírodním kráteru, které působí vedle obrovského jezera po sopce jako špendlík. Sejít dolů ale není žádná legrace...(tedy asi spíš zpět nahoru). Protože nevíme, že jezero obsahuje teplou vodu, nevzali jsme si plavky ani ručníky. Jak však později zjišťujeme, voda má údajně stejně pouze +23°C. Tedy jsme o nic zásadního nepřišli. Tam by mě nikdo nedostal. Všude je cítit syrovodík. Krásné přírodní scenerie přehluší i moje brblání na dlouhou a strastiplnou cestu. Příště si ale v autě před podobnou tůrou obuji svoje goretexové křusky. V děrovaných Adidaskách to není bůhví co.

Od kráteru sopky Askja se vracíme opět lávovými poli a po několika kilometrech najíždíme i přes veškerá varování v tištěných průvodcích a posléze i na cedulích, na silnici F910, směr Nýidalur. Je to asi jeden z největších jezdecko-adrenalinových zážitků za volanetem Defika zde na Islandu. Jelikož se nám nepodařilo včas natankovat, vzrušení přibývá již po zjištění, že do nejbližšího tábořiště musíme urazit 127 km a do místa nejbližší civilizace s možnosti doplnit palivo dalších osmdesát.

Za normálnich okolností by to nebyl problém. Když však po chvíli zjišťujeme, že v terénu na 0.8 Atm odfouklých gumách nemůžeme jet díky členitému terénu s ostrými a velkými kameny rychleji než na dvojku, je jasné, že to znamená neúměrné zvýšení spotřeby. Při představě, že jsme i přes varování průvodce na této cestě sami, mě jako nezodpovědného otce, který sebou do divočiny která vypadá trochu jako Mars, táhne dvě bezmocné holky a manželku, moc nepovzbuzuje. Protože však obě dcery i Eva návrat a volbu jiné, pohodlné cesty jednohlasně zamítají, jedeme dál. Počasí nám opět přeje. Chvílemi sluníčko, teplota kolem +15°C a v autě i přes nefunkční ventilátor topení příjemných +22°C.

 

Potkáváme pár aut v protisměru a dokonce předjíždíme i trekaře, kteří si to pěšky štrádují naším směrem. Odzdravíme, zjistíme, jestli něco nepotřebují a kodrcáme se dál. Úplně nás fascinuje zdejší atmosféra. Nemají žádný bágl...prostě si jen tak vykračují. Asi po hodině jízdy na jednom rozcestníku vidíme ležet dvě obrovské krosny. Tady se prostě nekrade a to je fakt příjemné zjištění, které si v dalších dnech ještě několikrát ověříme. Po nějakém čase dojíždíme dvojici rakouských Defendrů, se kterými se střídavě potkáváme již od trajektu. V jednom náročnějším místě brodění na nás jedno z aut čeká. Jak přebrodíme, zamáváme si a on pokračuje dál. Mají svižnější tempo. Nejsou tak naloženi a hlavně jedou ve dvou. Náš Defík jede na jistotu. Nesmím nic rozbít. Pod autem se mi tady, v černém lávovém pisku a na ostrých kamenech nechce válet a něco opravovat ani trochu.

Jelikož jsme na Islandu, víme že musíme v tuto roční dobu jet takzvaně "Na hodinky". V místě, kde se nesetmí ani v noci, je čas vnímán trochu jinak. Začíná pršet. Je 22.00 hodin. Holky pospávají. Jsem unavenej jako kotě a ruce z věčného řazení a točení volantem ani necítím. Konečně přijíždíme do tábořiště. Najeto 126km a v nádrži něco málo nad rezervu. Vytahuju klikou střešní stan....chystáme v autě zatemněné spaní pro holky. Je +5°C. Ještě, že máme v autě nezávislé teplovzdušné topení. Rychle ještě něco shltneme, na vaření to dneska nebude. Kotvím pevnými šňůrami stan k přednímu ochrannému rámu, aby jej neurval sílící vítr. Je to jen pro jistotu. Stan mám jinak již dostatečně pevně zajištěný popruhy zevnitř tak, že jakmile jej vytočím klikou nahoru do spací pozice, popruhy se napnou do úhlopčíček tak, že se stan ani nehne.

Ještě trochu hygieny a hurá do spacáků. Usínám a poslouchám bubnování na střechu Maggioliny s klidným pocitem, že zboku určitě neproteče. Impregnovali jsme jej před odjezdem opravdu poctivě.

Budím se zimou, která mnou třese již od půl páté. Obrovské poryvy větru a déšt bubnující na stěny střešního stanu dávají jasně najevo, že tady v této divočině je pánem právě on. Rozmar počasí. Teploměr hlásí plus osm, v kabině defika plus deset. Holkám v autě zima není. Mají super spacáky a okna obskládaná ručníky a dalšími blbostmi, které izolaci ještě trochu vylepšují. Zatemnění si děvčata dělají již od začátku, protože při světle, které je tu i přes noc se špatně usíná. Nahoře ve střešním stanu je to s tmou o poznání lepší. Aniž bychom snídali, přerovnáváme zadní část auta tak, abychom mohli vyjet co nejdřív. Holky zahrabané ve spacácích, my s Evou vpředu. Startujeme a vydáváme se i přes původní plán cestou, kterou mi včera v noci poradili rakušáci. Máme totiž v nádrži již jen třetinu paliva a včerejší trasa, dlouhá 126km z Askje sem do tábořistě, nám trvala přes 7,5 hodiny. V tomto směru má být benzinka již za 102km a to by nám palivo mohlo vyjít. Protože se na Defenderu při cestě po Německu odporoučel ventilátor topení, startujeme tedy nezávislé horkovzdušné topení Ateso a ještě si za jízdy, než se ohřeje motor a auto bude topit náporem vzduchu, na půl hodinky přitápíme. Motor spokojeně přede a my jsme celkem rádi, že je cesta o dost lepší, něž ta včerejší z „Marsu“. Po půl hodině přestává pršet a chvílemi se docela rozjasnuje. Po pravé straně vidíme obrovský splaz ledovce a rychle se měnící krajina opět rozjasnuje mysl. Brody a brodíky již ani nepočítáme. Jedeme po stezce, která se vine v nadmořské výšce kolem 750m a při klesání se již znatelně otepluje.

 

 

Ráno se pod kopcem, kde se již od večera v nepochopitelně strmém svahu pasou tři ovečky jakoby hopsaly na fotbalovém hříšti, probouzím do blankytně modrého nebe. Nejsem na nohou první. Discovery 3, která stála večer nedaleko od nás vyjela již před dobrou hodinou. Jinak je tábořiště tiché. Chodíme s dětmi spát na místní poměry velmi brzy. Kolem 22.00 hodiny. Na Islandu, je spíš dle toho co jsem vypozoroval, zvykem zalézat do spacáků až tak kolem půlnoci. Zato ranní stávání jim tady asi nedělá dobře.... Moje rámusení kotlíky a dekly motokufrů při přípravě snídaně v půl osmé, se i přes mou snahu být co nejvíc potichu možná zdá některým jako zbytečně drastický budíček.

Většinou tábořiště ožívají až tak kolem deváté hodiny. Po vydolování holek ze spacáků snídáme a připravujeme se na odjezd, směr sopka Hekla a potom Duhové hory. Najednou se jakoby odnikud vynořuje slečna a ptá se mě, jestli náhodou nemám navíc jeden klíč na kola. Že by jeden potřebovala. Prý mají defekt! Vysvětluji jí zcela marně, že ne všechna auta na světě mají stejný rozměr klíče na kola. Asi mi ale nerozumí. Možná to bude mojí blbou angličtinou. Stojí prý asi kilometr za nejbližší zatáčkou....ale bohužel v jiném směru než chceme odjet my. Nakonec mi to nedá a jdu se s klíčem v ruce a starší zvědavou dcerkou podívat, co že to tam stojí za auto. Je to právě ta Discovery3, která ráno tak časně opustila tábor! Pán skáče štěstím do vzduchu, že přichází někdo s klíčem.....Zklamání na sebe nedá dlouho čekat. Je to bohužel jiný rozměr.Vracím se k autu, dobalíme věci, upravujeme trasu a vyrážíme směrem k F225, která nakonec bude pokračovat rovněž k Duhovým horám. Land Rover přeci nemůžeme nechat v nouzi!!! Jeho přítelkyně již prý odešla volat záchranáře. Kvůli píchlému kolu.....to budou jistě rádi.. Vytahuji z auta sadu Gola a povoluji matku na jeho prázdném kole. Když však můj zrak padne na již vytaženou rezervu, je mi jasné, že mu je můj klíč k prdu. Má na autě sadu kol, která mají jiný průměr děr na discích, než na rezervě. Prohazuji se škodolibým úsměvem vyšroubovanou matku z vypuštěného kola diskem ležící rezervy a ptám se majitele, kde že k ní má ty správné matky. Že prý doma. Vytahuji kompresor a zkouším štěstí. Auto jde k našemu velkému nadšení nahoru a dokonce drží. Kompresor má pán v autě také. Jen prý nevěděl, k čemu že se "Ta Věc" používá. Discovery nemá z půjčovny, je jeho....Ptám se, co dělá za práci. Počítače - IT! To mluví za vše. Jelikož při pokusech vysvětlit mu, jak nadále postupovat a kterak nejlépe přefouknout gumu, aby těsnila na disku a jak pravidelně kontrolovat tlak v pneu náhodou zjišťujeme, že jeho němčina je výrazně lepší než moje angličtina, přepínáme k mé veliké radosti na němčinu. Landroverkolega  je sympaťák a chce si povídat. Je z Rejkjavíku a zodpovídá mi všechny mé všetečné dotazy o Islandu, které mu pokládám. Guma drží a asi po hodině se loučíme. On musí počkat na přítelkyni, my jedeme dál. Po cestě potkáváme záchranáře. Docela by mne zajímalo, kolik si naúčtují za výjezd kvůli takové prkotině. Po celý den se potom kocháme krásou islandské přírody, včetně legendárních Duhových hor, ke kterým si razíme cestu tak čistou vodou, že je mi až proti mysli do ní vjet autem…..V tábořišti pod Duhovými horami je docela plno a tak se po prohlídce živých koníčků, Evině zdolání jednoho z místních kopců a mému okounění a hlídání té „menší“ v táboře, dáváme zase rychle na ústup do divočiny. ……

Nakonec se rozhodujeme, že dnešní cestu zasvětíme přesunu do Reykjavíku, kde mám na zítřek naplánovanou obchodní schůzku. Defík jede tak, že si jej čím dál tím víc zamilovávám. Díky nad očekávání dobře protažené šotolinové a místy kamenité cestě řadíme občas i čtyřku! Za hodinku a půl jsme dole z hor a po dalších kilometrech najíždíme zprvu na škvárovou, později na asfaltovou cestu. Na samoobslužné benzince se mi za asistence ochotného Islanďana na několikátý pokus daří natankovat. Je tady i velký kompresor.

Musím nafoukat gumy. Mým malým foukátkem s Tesca bych všechna 4kola foukal asi půl hodiny. Takhle je to otázka pár minut. Jedeme už po hlavním, dosti frekventovaném tahu na Rejkjavík. Opouští nás povznesená nálada. Pár dní v divočině, kde občas potkáte nějaké terénní auto nebo terénní autobus (!)....a tady jsou jich najednou stovky. Nedá se nic dělat. Jsme rozhodnuti zítřejší návštěvu Rejkjavíku nijak moc nenatahovat a hned jak to bude možné, prchnout do horské přírody. Civilizace má však i svoje nesporné výhody. Na benzince si dávame výbroný oběd. 4xMenu - Zero Cola, Burger s kuřecím stejkem a hranolkami. Cena celkem 900,- Kč už nás nepřekvapí. Na místní poměry a místo, kde nakupujeme je to dobrá cena.

Po příjezdu do Rejkjavíku se snažíme co nejrychleji najít kemp. Jsme špinaví od sopečného písku a lávového prachu a sprcha nám nikomu určitě neuškodí. Nákup jsme zvládli v docela dobře zásobeném obchodě již na benzince. První kemp je dle Garmina v centru města. Tam to ale psychicky nedáme. Stovky lidí ve stanech a v karavanech.... lidské mraveniště. Ještě za doznívání zoufalých vzdechů a heků jedeme pryč. Musíme zkusit najít něco mimo centrum. Ve směru na Keflavik se nám díky GPS daří najít přesně to, co hledáme. Namísto několika set lidí a aut, je jich tady jen 15!!! Prostě oáza klidu a míru, na který jsme teď tak trochu navykli v horách. Cena za noc podobná s konkurencí....v ceně je i sprcha. 2200,- IK pro 2 dospělé. Děti do 12 to mají většinou zdarma. Někde se platí za děti nad 10 let ½ ceny. Ráno nás čeká pracovní návštěva Islandského výrobce mechanických náramkových hodinek, tak se ještě pokusím zkulturnit holením...čistými trenkami a zbytkem ohozu. Pokud se tak softshellovému oblečení dá říkat. Auto jelo celý den opět suprově, jen na benzince jsem si všiml mírného úniku oleje z přídavné převodovky. Ale to k LR prostě patří.

Místní auta ať již z půjčoven či našinců jsou převážně velké terénní vozy a SUV. Dodge Ram, různé Fordy F, Explorery, Toyoty a často i korejci. No a samozřejmě Land Rovery. Islandské defíky poznáte z dálky. Mají kola jak kombajny. To by u nás na STK neprošlo...Ale moc jim to sluší. Se svými 255x85R16 si tady připadám jak na bruslích.

Ranní pracovní návštěvu JS.Watch JS Watch co. Reykjavik nebudu nikterak obšírně popisovat. Jde o příjemné zpestření programu pro celou osádku našho Defenderu a mírnou optimalizaci daňové zátěže firmy Chronoshop.cz . Prohlídka výrobního programu této islandské firmy s bohatou hodinářskou tradicí byla domluvena již v Česku.

Mimo marketingově vtipně vymyšlených hodinek s ciferníkem, který má jako povrchovou úpravu písek ze sopky Eyjafjallajökull, vidíme na vlastní oči ještě ukázku standardní a velmi dobře odvedené řemeslné práce, převážně pouzder leteckých hodinek. Do svých luxusních časomír tito dva hodináři (otec a syn), jako většina výrobců po celém světě montují švýcarské strojky ETA. Ceny hodinek se pohybují od 30 do 190 tisíc Kč. Pan otec nám udělal výborné espresso a zaplatil za mě v hypersložitém automatu parkovací poplatek 15 IK. Protože tento obchůdek leží na nejvyhlášenější turistické ulici Laugavegur (62), využíváme ještě další 3 hodiny zaplaceného parkování k prohlídce sluncem zalitého centra města a k nákupům nezbytností. A samozřejmě skočíme na oběd a na nějaký ten mls.....

Pizza a těstoviny v místním fastfoodu mile překvapí velikostí porcí a dobrou cenou, méně tak již ale silným kořením, které naše dcery příliš neocenily. Kolem 14. hodiny nakonec sedáme do auta a loučíme se s Islandskou západní metropolí. Jedeme směr sever, kde bychom ještě rádi prozkoumali nějaké ty šotolinky. 

Popisovat povinnou návštěvu islandských atrakcí, jakou jsou bezpochyby gejzíry, hnízdiště papuchalků, muzeum středověké vesnice,  rozsáhlé ledovce, činné i nečinné sopky a vodopády, nemá cenu. Jsou krásné, s upravenými chodníčky, velkými parkovišti a spoustou turistů. K některým místům se ani nedostanete, protože je tam dav. Někde je naopak pusto. Takže strategie zní jasně....vidět, mrknout kolik je tam autobusů, zjistit situaci a podle toho jednat. Jednou se nám podařilo najít naprosto skvělé, tiché koupaliště. Samozřejmě s teplou vodou. Tak, jak je tomu na Islandu zvykem...Pár lidí se mě ptalo, jestli mi nevadí, koupat se v té smradlavé vodě. Nekoupete se v zapáchající syrovodíkové vodě, ale krásné, čisté a přírodní energií ohřívané říční, nebo spodní vodě. Nám se nějakým šťastným řízením osudu podařilo navštívit hned několik takových koupališť. Za symbolické vstupné jsem tolik servisu nečekal. Dokonce jsme dostali kávu z termosky, holky vodu na pití a úsměvy na všechny strany! Když se koupliště začalo plnit lidmi, prostě jsme to zabalili a jeli dál.... 

Tento malý bazén má uvedenu teplotu vody 40 - 42°C. Docela jsem se zpotil.... Plavecký je oproti tomu dost chladný. Něco kolem 30°C. Dětská část je ale opět o něco málo teplejší....

Pozdrav z domova.....traktor ZETOR !!!!

 

Opět ufukuji kola. Konečně zase v terénu. Potkáváme v protisměru jen pár offroadů, pohodovka, lehká šotolinka, písek, občas nervydrásající rolety.  V jedné zatáčce u malého pidikopečku narážíme na skupinu motocyklů. Jeden leží v kamení na zemi. Jak vidím přes plexisklo přilby, řídí jej dáma ve středním věku. Je to BMW R65. Jedna R8OGS se spolujezdcem mě míjela jako první a F8OOGS sólo, stojí za ní. Nějak se své kolegyni na pomoc nikdo z nich nehrne. Pán s F800GS má zjevně sám dost práce najít místo na boční stojan. Fotím a vyskakuji z auta. Pomáhám motocykl zvednout. Jak vidím, paní je asi v terénu úplná začátečnice. Jak proboha doskákala až sem?! Kopeček.....skoro rovinu.... se boji sjet. Klepe se strachem jak ratlík. Startuje motor, ale neodvažuje se pustit spojku. Naštěstí. Má ho tak vytočený....že by jí asi motorka vystřelila až do nejbližšího fjordu. Do vysílačky na ni francouzky po celou dobu vytrvale řve pán, který se na své F800GS už zase sebejistě kolébá asi dva metry za námi. Koukám na značku....belgičani. Nabízím jí, že jí ten asi 30 metrový kopeček sjedu. Němčině ani angličtině nerozumí, pořád něco drkotá francouzsky a nechápavě na mě kouká...Nakonec si všímá reklamy Cyrilmoto a znaku BMW na autě. Evidentně přemýšlí i o této variantě. Nakonec však odhodlaně odmítá. Nevydrží řvaní do vysílačky a dodává si odvahy. Rozjíždí se.....kostrbatě přeskáče kameny na cestě a sjíždí kopeček. Tentokrát to zvládla....Cítím společně s ní velikou úlevu a pocit vítězství...Povolím palce, které jsem jí držel a uhýbám kolegovi na osmikile. Chudák ženská...co ve svým věku neudělá pro toho svýho tajtrlíka..Když jel kolem mě, chtěl mi asi asi poděkovat nebo co a skoro si ustal taky. Má to ale někdo odvahu......pustit se na Island. V případě smolného pádu a zranění v místě, kde není signál telefonu a do civilizace hodiny cesty autem by to mohl být dost problém.

Zde nám bylo trochu teplo a děvčatům syrovodík vůbec moc nevoněl....

Holandský manželský pár na dvou parádních veteránech....

 

Několik dní jsem neměl ani pomyšlení na psaní, tedy se k němu vracím zase až na lodi.

Jízdu v terénu po eFkových cestách zvládá Defík s naprostým klidem a protože jedu na jistotu a neblbnu tak, jak by tomu asi bylo kdybychom jeli ve skupně dvou a více aut, není jeho technický stav třeba přehnaně kontrolovat. Olej nebere, dobíjí a vše funguje jak má. Až na stále se zvětšující křupání v podvozku pokaždé, když měním směr jízdy, nebo v náklonu. Je to jasné. Vibrace na frézovaných cestách, kameny a díry, kterým se člověk někdy opravdu nevyhne i když by moc chtěl, si začínají vybírat svoji daň. Volné čepy, nebo uložení ramen by nás mohlo v případě smůly na několik hodin vyřadit z boje. Většinu dílů, jako jsou čepy, ložiska kol, přední kardan i samotné kříže kardanů mám pochopitelně sebou. Ale čas, který bych případnou opravou ztratil, by pro návrat na kontinent mohl být zásadní.

Abychom tedy v případě nečekané poruchy na autě stihli trajekt a nemuseli trávit zbytek léta na Islandu, měníme plán a pokoušíme se pomalu přibližovat k přístavu. Jedeme po silnici č.1 směr jih. Od moře na jihu se potom pomalu stáčíme až k východnímu pobřeží. Defender polyká jeden fjord za druhým a já s nelibostí zjišťuji, že se křupání v podvozku stále zvětšuje. Radši pod auto ani moc nelezu a ani se nesnažím zjišťovat, co je konkrétně špatně, protože na asfaltu, který teď převládá, se zvuky tak silně neprojevují. Už nejedeme po eFkových šotolinových a kamenitých cestách, které mi na Islandu tolik přirostly k srdci, ale přesto nelitujeme. Ve skále nad mořem zařízlé serpentýny s houpavými horizonty mají určitě také něco do sebe. Téměř celý den vidíme po levé ruce největší evropský ledovec Vatnajökull, který se mezi jednotlivými skalnatými masívy prodírá do nížin. Po cestě zastavujeme při turistických atrakcích. Jednou z nich je i hra ledových ker v jezeře Jökulsarlón při ústí do moře, kde natáčím a fotím skotačící tuleně.

Trochu prší. Ale jinak pohoda. Počasí nám ostatně přeje téměř po celou dobu našeho výletu. Snažíme se vymyslet program tak, abychom nepřijeli do Egilsstadiru moc brzy a rozhodujeme se tedy ještě navštívit dva známé vodopády Hengifoss a největší islandskou zalesněnou oblast, kolem ledovcového jezera Lagarfljót. To již objíždíme opět po šotolině tak hluboko do vnitrozemí, co nám farmářské zátarasy dovolí. Místy je jezero napájeno neprůhlednou šedou vodou z ledovců, jinde zase čirá voda nabízí křišťálový pohled až na hluboké dno. A všude jsou lesy. Smrky, borovice a hlavně islandský odolný druh břízy, které v tomto místě místní vláda vysazuje. Stromy nejsou zpravidla vyšší než 4 metry, ale pro islanďany, kteří po mnohé generace znali stromy jen z obrázků, je to opravdový zázrak. Jejich předci (dle informací z průvodce) je vykáceli při osídlování Islandu již před mnoha sty lety. Teď se snaží napravit to, co se díky velmi krátkému vegetativnímu období (zhruba 1,5 měsíce ročně) zdálo po dlouhá léta nereálné. A očividně se jim to daří. Naše děti již možná v dospělosti navštíví Island, který bude od toho dnešního k nerozeznání. No a samozřejmě míjíme desítky ovcí a koní. Těch mrňavých,....islandských. A protože je zde velmi krátké léto, místní příroda se pokouší stihnout vše najednou. Telata, hříbata, ovečky a spousta květů.....prostě nádhera!

 

 

Přenocovat, se díky vysoké koncentraci turistů u větších měst rozhodujeme na břehu ledovcového jezera Lagarfljót v jednom ze dvou kempů, vzdálenému asi 30km od Egilsstadiru. Atmosféra je zde díky na Islandu jedinečným lesům naprosto ojedinělá. Skoro bych řekl, že na mě dýchla domácí atmosféra tábořišť v Orlických horách, kde jsem trávil své dětství. Svítí sluníčko a teplota vzduchu je opět neskutečných +20°C. Kupodivu i přes bezvětří nás neobtěžují téměř žádné mušky. Travička mechová, WC, klid a soukromí jen občas naruší přes parkoviště jdoucí skupina zvědavců, která zabočí k našemu zastrčenému stanovišti, aby okoukla náš Defender s vytaženým střešním stanem, rozbalenou markýzou a pro laika až zbytečně obrovským navijákem. Opět se zde setkáváme, tak jako již několikrát, s posádkou obou rakouských Defendrů, se kterými se tak často a rádi zdravíme přes okna našich miláčků. Klábosíme společně asi hodinu a nechávám si poradit, že bychom určitě neměli vynechat místní atrakci. Dva vodopády Hengifoss, které jsou oproti ostatním vodopádům zasazeny do nezvykle krásně barevně laděných skal.

Ráno se probouzíme do mírně zatažené oblohy. Náladu trochu kazí pocit z konce naší islandské dovolené. Návrat do reaility se tedy na radu rakouských kolegů snažíme oddálit ještě návštěvou vodopádů. Cesta do kopce, který se vypíná hned na hranici parkoviště je dost namahavá a já to se starší dcerkou ve třetině vzdávám. Je to daleko a dalekohledem zjišťuji, že díky velkému suchu se z mohutných vodopádů stává uprděná stružka.....Je sice živena ledovcem, ale ani tak se nedám vyhecovat a kašlu na to. Je mi teplo a jsem zpocený jak prase v chlívku. Sestupuji pomalu k parkovišti a trochu fotím. Holky to dotáhnou k prvnímu z dvou vodopádů a vrací se za námi. Zde je opět hodně turistů a nechybí ani všudypřítomný český autobus Veolie. Všichni jsou v pohodě a i na nich je vidět, že se jejich dovolená chýlí ke konci. Už se rovněž, tak jako my, neženou za každou atrakcí jako na počátku.

Protože jsme holkám na poslední večer slíbili rozlučkovou návštěvu termálního koupaliště, kterých se nějak nestihly nabažit, jedeme již pod úplně zataženou oblohou do Egilsstadiru.Tam se nám kupodivu v přilehlé osadě daří najít téměř prázdný kemp. Nakupujeme nějaký proviant na loď a k večeři výborné grilované kuře a bramborový salát.

Po večeři, už za docela vydatného deště jedeme na místní koupaliště. Mají otevřeno až do večera. Teplá voda ve velkém bazénu má asi 30°C, malý bazén o něco víc a dvě malé „varné konvice“ mě pálí do zadku svými 38-40 a 40-42°C. Mají tu i poměrně veliky tobogán a tak mě dcery ukecají, abych šel s nimi. Plavky mě v tunelu skoro zabrzdí, takže jediná možnost jak neucpat dráhu, je pokračovat na zádech. Nohy vztyčené k nebi. Něco jako brouk na krovkách....Docela to jede, je to legrační a baví mě to. Takže si to mrsknu ještě několikrát. Jak to působí na okolí nevím....asi legračně. Koupeme se asi do 19.00 hodin. Už neprší. Z bazénu nás nakonec vyhání příchod turistů z českého autobusu Pangeo. Jsou v pohodě, ale je jich moc a jsou trochu hlučnější než domorodci. Některé dámy na mě působí trochu jako strýcové Pepinové z Postřižin. Utrácíme v automatu na recepci poslední islandské kačky a jedeme bydlet. Dnešní noc bude kratší. Ráno musíme brzy vstávat. K přístavu to máme 25km přes kopce a měli bychom tam být nejpozději v 07.00 hodin.

Budík na mobilu, mírný deštík a po otevření zipu střešního stanu i docela hustá mlha mě vítá k poseldnímu dni, který ještě z části prožijeme v této krásné zemi. Balíme se, startuji auto a jedeme k přístavu. Na seřadišti již čekají desítky aut, karavanů a pár motorek. Nalodění tentokrát trvá ještě o dost déle, než v dánském Hirtshalsu. Zmatek umocňuje skutečnost, že narozdíl od Dánska, zde do lodi vjíždí pouze řidič. Zbytek posádky musí k Norroně pěšky. Sleduji z auta speciální tým přístavního personálu, který má na starosti donekonečna vyhazovat z aut všechny, kteří toto pravidlo ignorují a čekají, že jim to projde. Nejvíc práce mají s důchodci v holandských obytňácích. Gerontům se evidentně moc šlapat nechce. Je to k lodi necelý kilometr....což s taškami a dalšími osobními věcmi nemusí být pro starého člověka právě to nejpříjemnější. Smůla je totiž to, že po celou dobu jsou paluby s vozidly zamčené. Takže cokoliv, co si zapomenete, už po celou dobu plavby budete postrádat. A to je při 50 hodinách plavby docela problém.

Konečně jsem na palubě a nacházím na smluveném místě zbytek posádky našeho nezdolného, krásného, zeleného, vysokého a zaprášeného Land Roveru. Společně s davem čekáme na schodech na vyklizení a následné zpřístupnění pokojů, abychom si mohli odpočinout. Těším se na teplou sprchu, presso a špagety v místní hospodě.

Kajuta je té, kterou jsme okupovali při cestě na Island podobná jak vejce vejci, tedy nic nehledáme a v klidu se vybalujeme. Holkám, které nestojí o promenádu na palubě pouštím z noťasu nějaké video a my s Evou jdeme na kafe sami. K našemu velkému zklamání, je však v tou dobou jediné otevřené restauraci rozbitý pressovač. V ostatních barech mají kávu pouze z automatů, které namísto pressa vymočí pouze hnědou hruškovou vodu. Jdeme se tedy projít po palubách s tím, že se vrátíme až se pressovač uzdraví. Všude je klid. Většina lidí odpočívá ve svých kajutách, nebo sedí v restauracích, kouká do svých notebooků a hraje si s foťáky. Moře už téměř nikoho k dojetí nepřivádí. Po tolika dnech na Islandu, který teď já osobně počítám k nejkrásnějším místům na zemi, nemůže konkurovat.

Po 50ti hodinách plavby, kterou jsme víceméně prolenošili v posteli, nebo u kávy v hospodě, nás všemi možnými jazyky budí stropní tlampač. Vyzývá nás k opuštění kabiny tři hodiny před přiražením k dánskému břehu!!!! To je hrůza! Konec pohodlí....a nekonečné čekání ve zkroucené poloze někde v polosedu na báglech v chodbě. Je sobota. Po ranní hygieně tedy balíme věci a na třetí výzvu (jako v divadle) se necháváme vypudit z pohodlí naší kajuty. Nakonec se nám daří obsadit stůl v restauraci. Jako na povel se asi po hodině celý dav dává do pohybu a dere se směrem k výtahům, nebo ke schodištím, vedoucím k palubám s vozidly. Shledání s Defendrem je dojemné, už nám chudáček scházel.... Tento den, jak později postupně zjišťuji, však nebude mít jenom pohodový průběh. Chytám po kapsách, abych si zapnul mobil. Kde mám telefon? Nikde. Ani v zavazadlech jej nemůžu najít...to by byl docela problém. Na recepci mi příjemná děvčata schvalují nestandardní zpětnou návštěvu kajuty, jestli mi někde nevypadl za postel. Naštěstí zde ještě neřádila ruka uklízečky. Bohužel....nic. Telefon nikde. Po příchodu do auta ještě jednou vybalujeme zavazadla, která jsme měli na palubě...Opět bez úspěchu. To je paráda!!! Všechny kontakty.....a já nemám zálohu v PC!

Konečně nás Norrona vypouští na dánský břeh a já v té chvíli zjišťuji další nepříjemnou věc. Garmin ZUMO 550, který občas zlobil již při cestě po Islandu, se odporoučel do věčných lovišť. Tedy ne on, pouze dotykové ovládání, které si dělá co chce. Při jednom z dalších marných pokusů o zrušení nechtěného příkazu, se mi ve vzteku daří tlakem palce promáčknout sklo. A je to v pr..... Pavouk se okamžitě rozlézá do všech koutů obrazovky. Na to, že je Garmin čerstvě po výměně celého displeje u Touratechu už radši ani nemyslím. Na záruku to díky mechanickému poškození ani zkoušet nebudu. Po návratu domů zkusím zavolat Tomášovi Kocandovi, třeba mi pomůže. Nemám ani papírovou mapu a odolný Garmin 276C disponuje pouze TOPO mapou Islandu. Karta s podklady pro Evropu mi leží někde doma v Prostějově. Aktivuji tedy alespoň základní word map. Protože se mi na Zumu podařilo jako poslední povel zadat "Domů", táhne mě tento elektronický šílenec neoblomně přes Zittau, Liberec a Turnov. Tedy úplně jinudy, než bych potřeboval. Nakonec se nám i přes jeho zfetované pokusy vést nás přes severovýchod Německa daří intuitivně najít správný směr a my pokračujeme směr Flensburg, obchvatem kolem Hamburku, Berlína a nakonec i Drážďan, až do Ústí nad Labem. Ještě při cestě po Dánsku se mi z Evina telefonu daří u operátora zablokovat moji SIM a zavolat známým, aby v případě nutnosti volali jí. Docela otrava. Po 15ti hodinách nepřetržité jízdy, pouze s přestávkami na čůrání a jedno jídlo v Německu konečně dojíždíme do své rodné kotliny. Do Prostějova pojedu tentokrát z Prahy přes Hradec Králové. Není to tak rychlé jako po D1, ale není to takový opruz. Na skákání v pravém pruhu, kam s Defendrem patřím, opravdu nejsem zvědav...Již od Ústí nad Labem prší. Ne, že by nám to nějak vadilo. Na Islandu jsme skoro žádný déšť nezažili. Mám nový stěrač, takže vidím parádně i přesto, že je noc. V Litomyšli však začínám při přidání plynu a jízdě do kopce cítit zvětšující se vibrace ve volantu....Vydrž Defíčku! Je to jasné. Kříže kardanu, diff nebo přídavná převodovka nevydržely nápor prachu, písku a následných přívalů vody a možná brzy něco povolí. Jedu tedy opatrně a snažím se co nejméně zatěžovat převody náhlými změnami plynu, či tvrdším řazením. Auto jede, dost prší a tma jak v noci.... Té jsme také odvykli....

Mezi Konicí a Přemyslovicemi, tedy již skoro doma, již za ranního světla, vidíme s Evou před námi červený sporťák. Zadkem napůl v silnici. Uražený předek a okolo poskakující dvě postavy. Stavíme a s dotazem, jestli nejí potřeba zavolat doktora obhlížím nabourané auto. Airbag venku, přední sklo rozbité na místě spolujezdce, mladičká slečna čelo od krve. Chybí mi tady tak nějak řidič.....Druhá paní je totiž z auta, které stojí opodál.. Řidička sporťáku mě prosí, jestli bych auto nemohl odtáhnout alespoň ze silnice. A že to je cizí auto a že ho má půjčené. Je evidentně nešťastná a má strach. Dál po ničem nepátrám. Jsem utahanej jako pes a těším se do postele. Zapojuji hák navijáku, řadím redukci a bez jediné známky odporu smýkám nebohou červenou lentilku s uraženým předkem na trávník vedle silnice. Nikoho nevolejte....fakt...moc děkujeme...na shledanou. Jsem rád, že se nikomu nic nestalo. Vykonal jsem dobrý skutek a tak mi tam "Nahoře", snad těch 20 kilometrů, které nám k domovu ještě zbývají, pomůžou doskákat. Teda vlastně radši dojet...aniž by se auto zastavilo. V sedm hodin ráno konečně po 17ti hodinách za volantem přirážíme k domovu.

Defender nezklamal! Za odměnu najíždí v dalších dnech do dílny. Servis a opravu si za perfektně odvedenou práci opravdu zasouží. Křupání v podvozku, které nás strašilo již na Islandu způsobovaly tzv. Polybushe, které coby náhrady gumových silentbloků v místech uchycení podvozkových částí, zajišťují pružné uložení. Tedy nehrozilo žádné vážné nebezpečí. Pouzdra by vydržela ještě několik tisíc kilometrů, pouze by vydávala nepříjemné zvuky. Zato kříž předního kardanu je na odpis. V případě, že by se rozletěl někde na cestě, by ale opět nic zásadního nezpůsobil, protože by stačilo zavřít mezinápravový diferenciál a auto by pokračovalo s pohonem pouze zadní nápravy. V terénu špatně, na silnici bez problémů. V autě jsem měl jeden náhradní.

Celkem jsme ujeli něco málo přes 3.000 km přes Česko, Německo a Dánsko, 2500 km po Islandu a odhadem asi 3500km v lodi po moři. Spotřebu paliva jsem u Defendera měřil pouze jednou a to při cestě k trajektu. Spotřeba  11,4 litrů  na 100km se střešním stanem, kufry a zahrádkou, na velkých pneumatikách a při GPS rychlosti  105-115 km/h, nebyla vůbec špatná. Při jízdě v terénu, s uzávěrkami, nebo na redukci, jsem spotřebu neřešil. Pouze dojezd.

Loď Norrona jela průměrnou rychlostí 35km/hod, kterou jsem dvakrát měřil pomocí GPS. Spotřebu nevím, kapitán s tím dělal strašný tajnosti......

Celkové finanční náklady jsem rovněž nepočítal. Pořízení auta, jaho úprava a příprava, nákup střešního stanu a doplňků, speciálního oblečení a vybavení pro celou rodinu, obuv, fotáky, objektivy a dalekohledy...To prostě nemá smysl řešit.  Výlet stál za to! Doufám, že pokud nám to zdraví, čas a finance dovolí, podíváme se na Island znovu!!!

Land Rover Defender 110 STW r.v. 1998.

Druh pohonu: Stálý 4x4 s uzamykatelným mezinápravovým diferenciálem a volitelnou redukcí, plus dodatečně namontovaná pneumatická uzávěrka diferenciálu zadní nápravy ARB. Motor řadový čtyřválcový Diesel 2,5 TDI – model 300 s mezichladičem vzduchu.

Doplňky dodatečně namontované:

• pevnostní nárazník s ochranným obloukem

• kryt světlometů LR Series 3

• naviják šnekový Ramsey 12000 Ibs

• ARB pneumatická uzávěrka zadní nápravy + kompresor ARB

• zvýšené sání „šnorchl“ Safari

• střešní nosič-zahrádka

• markýza Rooflodge

• střešní stan Maggiolina

• hliníkové kufry BEGR upravené pro montáž na střešní nosič (normálně je používám na motocyklu)

• zvýšený +2“ podvozek

• pevnostní prvky podvozku (tyče, poloosy, Q3 redukční ramena, odolnější kardany)

• kompletní ochranné kryty podvozku pro nádrž, diferenciály, převodovky, řízení atd.)

• rozšiřovací hliníkové podložky podvozku +30mm

• plechové vojenské disky Wolf

• nezávislé horkovzdušné topení Ateso Breeze

• CB Autovysílačku Alan 296, zesilovač Ham-Master PA-150P a přenosnou Alan 42.

• GPS navigaci Garmin 276C a Garmin Zümo 550 (ten nevydržel!)

• pneumatiky B.F.Goodrich 255x85R16 MT.