Jelikož se nám vic a vic zajida doterne otravovani vsech moznych trhovcu, kteri jsou az zoufali touhou neco nám vnutit, mirime co nejrychleji do Sahary. Nejedeme ani po jedne z vytyčenych tras, ale snažíme se držet původně naplánované trasy dle Topo mapy z GPS. Duna strida dunu a asi po hodině jízdy a hledání čehokoliv, co by připomínalo cestu je jasné, že to, co hledáme, je několik metrů pod námi. Traverzujeme duny v přibližném směru, ale dle polohy na obrazovce se stále vice vzdalujeme od všech vyznacenych cest. Je to jasne! Tuto noc strávíme opět mimo kemp! Vsichni se tesime. Pocasi i nálada je super, pohodu podpoří i zcela jasna obloha. Suunto na zápěstí ukazuje, že za chvili zapadne slunce a tedy mame nejvyssi cas najit misto k táboření. Rovné místo pro odstavení tří aut tak, abychom byli u sebe a přitom neleželi hlavami dolů, se nám daří objevit až na několikátý pokus. Sbirame drevo, vaříme večeře a potom sedime u ohynku az do hluboke tmy, nez dojde denni pridel piva, palivo a chuť experimentovat se zracdlovkami. Nic nás nedokáže vyhecovat k pokusům o umělecká fota více, než nádherná, hvězdami posetá obloha. Do spacáku nás nakonec kolem 23. hodiny žene až zima +6°C. Tedy kromě některých dětí. Ta by s čelovkami hledala dřevo, honila zatoulané štíry, klouzala po dunách a zlobila, klidně až do rána. Pisek mame vsude, v obleceni, bednách s jidlem, ve stanech i v autech. Jsem nadseny. Sahara nema chybu. V Maroku 2011 jsme se vzdy navecer schovali do nejakeho hotelu. Takze pouste a jeste ke vsemu nocni, jsem nikdy moc neužil. Ale samozrejme na motorkach je to o necem jinem. Tam nema clovek takove zazemi jako v terénnim aute!

Rano se budim do slunného dne tak, jako temer kazdy den. Zimou a vlhkem, které nas v nevytápěném stanu a aute provazi téměř po celou dobu dovolene. Vsude kolem nas jsou tuny sypkeho pisku a modra obloha. Garmin nam ukazuje, ze k nami vybranemu cili, kterym jsou pro tuto etapu dve stolove hory v Tembaine nám zbýva ujet v pisku ještě nejakych 80 kilomteru! Duny musime traverzovat, v primem smeru bychom se s nejvetsi pravděpodobnosti převratili. Stejne nakonec i tak jako včera, musime občas někoho popotáhnout. Jardu, který občas uvízne v hlubokem pisku, nebo Meskyho, protože jejich dlouhá stotřicítka někdy přejezd duny nedá a zůstane ležet na břiše. Mam nejlehči auto, nejsirsi gumy, nova pera a až podezřele funkční elektroniku, takže se mi v pisku tentokrát dari o dost lepe. Vsechny nás tato činnost bavi. Proto jsme preci ale prijeli! Asi po hodine kolébání dunami se nam dari narazit na stopy terénnich aut, ktera tu musela projet nedlouho pred nami. Podle hloubky stop a nedotcenych hrebenu mezi nimi se asi jedna o neco vyššího. Možná Pinzgauer, Unimog, nebo něco podobného. Přesto, že nejedeme ve speciálech, se po jejich stopách vydávame. A jde to v pohodě. Po další hodince se ocitáme na přijatelenejsim podkladu a po dalsi pulhodince dojizdime do berberskeho obcesrtsveni. Jejich kafe je dobré a už nám chybělo. Cena skleničky kávy je zde v Tunisku velmi promenliva. Od 0,45 až do 4 dinaru. Coca Colla a jine napoje v plechovvce jsou o dost drazsi. Obsluha je vzdy úsluzná, mluvi francouzkonemeckoanglickoitalsky a uplne pravidlene je spinavá jako prase. A to včetne rukou a nádobi. Jsem rád, ze jsme se všichni před odjezdem nechali přeočkovat a po celou dobu pobytu zde, bereme probiotika ktere upravuji zazivani. Snad....:-D. 

Po prijezdu do Tembaine nachazime za horou schovaný kemp s jednim ustrašeným psem, asi 15 berberskými stany, dvěma zarostlými chlapy, 4 rozpadlýmy zachody a jedním menu ve znění „polévka a kuskus bez masa“ za 30 dináru na osobu. S díky Sandokany odmitame, zaštěkáme psíkovi a odjiždime. Po ceste potkavame dodavkovy 4x4 autobus a je nám jasné, ze odsud se i přes varováni v popleteném průvodci, že to jinak, než terennimi auty nejde, dostaneme do kempu k sympatické Sofii do města Douze i klidnou cestou úplně v pohodě. Za volanty tedy konči naše nadšené ratolesti a na redukovane rychlosti je nechávame na střidacku ridit. Pás sotoliny a pisku siroky kolem 100 metru jim nabizi bohate manevrovaci moznosti. Je krasny den a my se opět v prubehu jizdy domlouvame na tom, ze do kempu dnes ještě nepojedeme. Zůstaneme opet v pousti. Sice zde už neni tolik dun, za které bychom se mohli pri taboreni bezpečně schovat, ale zde, mimo civilizaci, nas ostatni nechavaji na pokoji.

Navsteva Star Wars vesnicky v Nefta

Ráno nás vítá zatažená obloha a je jasné, že i na Sahaře bude brzy pršet! Stan pomocí od Mopadžiho vypůjčené gola sady (Protože jsem já, hlava skopová, ráno při stahování stanu, zapomněl kliku v unašeči a v poušti přes den ji potom samozřejmě ztratil !!!!), roluji již za mírného mrholení. Na komplet sbalená a k odjezdu připravená auta nám již ale hrčí docela vydatný proud vody. Je rozhodnuto! Do pouště, kam jsme měli dnes opět namířeno, prostě nejedeme! Mokré duny se pro těžká auta stávají neprůjezdné, což jsem si již v roce 2011 vyzkoušel s Toyotou 100 v Maroku. A protože chceme tábořit opět mimo kempy, potřebujeme najít místo, kde se komplet nezabahníme a děti nebudou muset trávit veškerý čas v autech u počítačových her...:-D. Volba padá na druhou kosmickou vesnici, kde George Lucas točil svou ságu Star Wars. Natáčely se zde dle inforamcí v průvodci scény domova Lukea Skywalkera v epizodě zvané Skrytá hrozba. Sám jsem i přes to, že jsem fanda Sci-Fi nikdy Hvězdné války nesledoval, ale jkdyž už jsem tady, byla by škoda to nevidět...Po neuspešnem pokusu o projeti zdánlivě vyschlého solneho jezera Chot el-Gharsa, ktere vede az k této legendarni Lucasove vesnicce, se se zcela zablacenymi auty vracíme zpět na silnici a bahenní pasáž, která nás dnes trochu vyškolila objizdime.

 

Zdrzeni vsak i přes to, že již neprší a cesta ubíhá celkem rychle vede k tomu, ze k filmovym stavbám prjizdime az za uplne tmy. Odpočatí Bohouši (příměr z postavičky z Bratrstva kočičí pracky od Jaroslava Foglara), se na nás vrhaji s až neuvěřitelným elánem. Vnucují nám štíry v Dentakrylu, Kamenné růže, možnost vyfotit se s utahaným fenkem, anebo s vyplašeným kánětem bělochvostým. Odmítáme i žebrající děti, které se nám cpou až do aut se sádrovými přívěsky na kožených šňůrkách, nebo chtějí karamelové či čokoládové bonbóny.....anebo peníze. A to pořád dokola, jako kolotoč! Nejvíc mne točí, že vidí, jak jsme utahaní ale stejně nedají pokoj.! Chceme to otočit a zmizet tak, jako jsme to byli nuceni učinit při prvnim pokusu o podobnou exkurzi u Star Wars vesnice Matmata. Jsem si vědom, že oni tu jsou doma a my jediný zdroj jejich příjmů v téhle neúrodné oblasti, ale už je toho na nás fakt dost! Jsem špinavej jak prase, mokrej a hladovej. Nejde ani tak o nás, o dospělé. Děti se mumraje ve tmě totiž docela začínají bát a to není dobře. Na tenhle výlet by měly vzpomínat bez strachu. 

 

Nakonec nas však místní, do šátku na hlavě neustále smrkající kápo ujišťuje, ze můžeme zajet dovnitř, primo mezi filmové stavby a za noc, kterou tam strávime, chce jen 130 dinarů. Po tom, co mu mondié vysvětlim, ze se umíme vyspat i mimo areál a o jejich rozpadlý a nefunkčni kadibudky ani moc nestojime, shodujeme se postupně na 50 dinarech za celou skupinu. Už mne to věčné smlouvání fakt nebaví! Jsme utahaní, auta máme včetně klik u dveří jak prase a máme hlad. Náladu nám všem zvedá až vydatná večeře a jako zlatý hřeb večera okamžik, kdy celá sestava prodejců osedlá svoje prdlavky Motobecane a odsviští do tmy. Přes noc s námi nakonec jako strážní andělé zůstávají pouze dva berbeři. Nezlobí, nic nechtějí, jen občas zahlédneme jejich oční bělmo, když nás z úkrytů Skywalkerových kobek mlčky pozorují.

Za pade, které nás tahle sranda bude stát nás ale rano ceka opravdu luxusní překvapení. Kolem pul osme vstavam a natacim impozantni vychod slunce nad mistnimi dunami. Za skelety scifi budov slysim selest a silici hlasy. A cumim jako blazen! Prave totiz dorazil prvni ranni autobus. Je plny japonskych turistu. Mimo kopule rozpadajicich se filmovych exterieru foti i nas pri priprave snidane, při baleni stanů, čištění zubů a td a td. Opravdu zazitek! A to jak pro nas, tak doufám i pro ne! Na tuhle atmosferu asi nikdy nezapomeneme. Možná se objevime i v nejakem tom katalogu ci cestopisu. Po tu dobu, nez se najime a sbalime se stihnou vystridat jeste další ctyri turnusy, kterým se při vstupu do arealu a pohledu na naši Land Rover základnu údivem otevírají pusy. Videt Mezi Starwars zříceninami tri defendery se stany na strechach, kempovym nabytkem a behajicimi dětmi, se hned tak kazdemu nepoštesti.

 

Po snídani zveme rudou kůži náčelníka Smrkajícího Šátka mezi nás. Vařime mu kafe a ostatním, kteří pravě dorazili do práce, trochu zvysujeme trzbu nakupem mistnich cetek. Poustni ruze, moduritove privesky a v slze zaliti stiri postupne meni majitele. Loucime se s celkem pohodovymi a na mistni pomery velmi zdrzenlivymi domorodci a jedeme dal, směrem Gafsa.