Německo - Bellersen 2004 - mezinárodní sraz
majitelů K1200LT
„A to ještě nevíš, že v září jedem na LT sraz do Německa“, ukončil svůj hovor Cyril. „Jaký sraz?“, ani jsem se nesnažil zakrýt údiv, tenhle člověk je jako májové počasí, stejně překvapivý, často přivádějící do rozpaků svými nápady, někdy slazenými motorkářským šílenstvím, jindy kořeněný chilli papričkami, to když plánuje cestu a ostatní musí prohlásit „je to sice dál, ale zato horší cestou“. „No, v Německu bude mezinárodní sraz eltéček, řekni, můžem tam chybět?“ prohlásil. „To ne, asi ne“, no co chcete na tak sugestivní otázku plácnout jiného? „Jasně, tak jedem, kdo všecko?“ objevila se mi pod nohama pevná půda, „už se docela těším“. „No, Ty, já a třeba ještě někdo, kdo ještě nezazimoval, vole“, objevil se úsměv v jeho sympatické kulaté tváři. Vzhledem k srpnovému slunci na obzoru a durch propoceným spoďárům pod kordurou legrační představa eltéčka, ertéčka, géeska nebo erka na špalkách. Ani ten s papírama v čistírně by to neudělal. „OK, kdy přesně?“ opáčil jsem, „nevím, večer mrknu na web, někdy koncem, večer si zavoláme, zdar“ stihl dodat už spod přilby. „Jo, zdar“, čtyřvály zaválely a bylo to. Ten den jsme se rozloučili, oba v hlavě sen, dostávající přesnější obrysy, všechno jsem to viděl, nabalené kufry, konvoj BMW na dálnici a všechny ty příjemné věci, vykulené oči všech těch plechovkářů, dotazy pumpařů na cíl cesty, rychlá jízda – to když v prvním bouchnou saze, aby se pořádně svezl a za chvíli karavanu vrátili k původnímu tempu žampióni nasazení do zeleného Passatu (jen zalít). S přibývajícím časem nadšení stoupalo, už probíhaly myšlenky jako: čím ty němčoury překvapíme, odkud asi budou další cestovatelé, kolik moto se sjede na místě a tak. Prostě letošní výprava na mezinárodní BMW sraz do Garmisch-Partenkirchen byla ještě v živé paměti.. Ze snění mně až surově vytáhl telefon, no bylo už dost pozdě na to aby prudil někdo cizí, pohled na displej: „CYRIL LT PROSTEJOV“, „zdar, můžu mluvit?“ začal jako tradičně hovor, je to jako když otevřete nugetu, nikdy tam nebudou paprikové chips, tak tenhle člověk jinak telefon nezačíná, než zrovna tím „zdar, můžu mluvit?“. „No jasně, povídej“. „Tak tam kam se jede se to jmenuje Brakel-Bellersen, od nás zhruba tisíc, je to ukázková přírodní vesnice, nebo tak něco, píšou a je to 24.9.-26.9., ten víkend, tak si nic nedomlouvej, jo a jedou asi Petr se Zuzanou, možná Ruda když bude mít na čem, my a snad tři eltéčka z čech, Miloš, druhej Miloš s manželkou a asi Milan, tak zdar!“ ukončil a já se zase v telefonu neprosadilJ, většinou dokončuju a on už mluví s někým jiným, no a mou pomalostí to rozhodně není. Znáte to, člověk se prostě musí na něco těšit a motorkář kór, protože pak to má smysl. My se těšili na tohle. A přišlo to, byl den D, vlastně B – jako Bellersen.
Psal se čtvrtek, 22.9.2004, bylo poledne nebo něco kolem, zamračeno, déšť a teplota okolo 14ti stupňů, alespoň tak to vypadalo v Ostravě když jsem usedal na natankované, pečlivě vyleštěné LT. V kufrech výbava a proviant na čtyři dny, rezervní rukavice, nákrčník navíc, moirové ponožky a všechno co je třeba do šedivé Germánie. Sraz ve dvě odpoledne u pumpy v Moravské Třebové, tak jen to stihnout ať nejsem ten poslední "jouda". Cesta do Olomouce v klidu, jen prostě víc uzavírek od našich nápaditých cestářů, co tak laškovně koketují s motorkáři a myslí na naše obveselení za dlouhých cest neoznačeným frézováním uprostřed vozovky (až na Polsko, tam jsou taky s cestáři kamarádiJ). Něco po půl druhé konečně Moravská Třebová, ARAL - parkoviště, zatím sám. Guláš nemůže nikdá škodit, platím u pokladny, pohled ven, stříbrná helma, odklopená brada, strejda Cyril na svém LT je tady, pokývl hlavou přes sklo jako dotaz – kde to máš? Ukazuju že zezadu. Po několika chvilkách usedá vedle mě s čočkovou, rohlíkem a Kofolou. Na střední jsme tuhle skladbu zvali „morfium“, no aspoň to budou mít výztuhy kalhot veselejší, i když spodní vítr v kombinaci s elektricky vytápěným sedlem…aby se pak policajti neptali co se stalo a my strašně vtipně: „katapultoval se“. Pohodlně dojídáme, opouštíme bar že přejedeme dopředu, dotankujeme a vtom je tady Ruda na K1200RS, nepromokavý bágl na zadním sedle přiheftovaný našponovaným gumicugem (čeština je krásná) a úsměv na rtech. Petr se Zuzkou na RT mu v patách, všichni dobírají benzín, nutno dojet na zátah co nejdál. Ještě vyměnit gumicug za originál BMW kurt na zavazadla, pro pocit a lepší přítlak, neb co je BMW je prostě lepší, aspoň to tam musí být napsáno.
Netrvá dlouho, vyrážíme, směr Vysoké Mýto. Před Hradcem Králové déšť přidává, první zastávka, dozvídáme se od Rudy že to není ok, souká se do nepromoku než bude durch, Petr na to že zapomněli kuklu, stavíme se v Chlumci nad Cidlinou do Bikers Crown, dokoupíme. Poprvé cítíme, že LT chrání líp. Pohled jak na vodníky vrhla pokladní, když jsme vstoupili, rychle procházíme vystavené kusy, spousta motorek, jen asi dvě BMW. Kuklu a razíme dál, za stálého zkrápění projíždíme Prahou, směr Teplice, pak Chomutov. Jsme v Kadani. Na náměstí má čekat Miloš s autem a odvést nás do penzionu kamaráda Milana, mimochodem také majitele K1200LT, který poskytne přístřeší. Co nás čeká je naprostý luxus, každý svůj apartmán složený z ložnice, obýváku a nádherné koupelny. Vybalujeme se z kordur, dáváme sušit boty, rukavice na topení, někteří labužnicky rozpařují tělo ve sprše, jiní dávají koupel. Po cestě nám Miloš říká, že máme rezervaci v nedaleké stylové restauraci, máme chuť na pivo, hlad, je hodně co probírat.
Pohodové posezení zakončujeme chvíli před půlnocí, je domluvena trasa, víme co a jak. Dožadujeme se účtu, prý je všechno vyrovnáno. Milan je skvělý hostitel. ( Za všechny moraváky ještě jednou moc díky - pozn.Cyril) No den je za námi, zasloužíme spánek, před námi zítra dlouhá cesta v nepřízni počasí, hlásili mlhy a déšť.
Ráno mně budí slunce, v pokoji chladno, tak jen zapnout telefon, zkontrolovat jestli se nabil foťák, začít balit. Siestu prořízlo bušení na dveře, otevírám, tam Cyril…“Pavouk měl nehodu!“ křikl, „co, co?“ koktám už dokonale probraný. „No na dálnici asi kousek před Prahou, oba jsou v pořádku, jel v koloně a najel na plastový podstavec toho co jsou na něm ty směrový tabule uzavírky, teď mi volal, jede na policajty to nahlásit, nestihl se tomu vyhnout jel v dešti a za tmy dost blízko za autem, bylo to uprostřed jízdního pruhu“. Dovídám se taky, už o něco klidněji, že tou ránou uletěla zrcátka ze svých kovových kloubků, jedno je v pohodě, na druhém se pomstil všem motorkářům frustrovaný kamioňák (kamioňákovi), trefil ho přesně. Přední kolo taky hin, no dojet zpět domů se na tom dalo, kotouče se nehly, guma snad v pořádku. Bylo to na 85 km, štěstí že nezazmatkoval (což mně osobně by se asi stalo), nestrhl to nikam, bylo mokro a mohlo to dopadnout všelijak.
Vydatná snídaně, opět v režii Milana, na tabuli nechyběl sterilovaný chřest, šunka, uzené maso, slanina, různé sýry, čerstvé pečivo, prostě na co si vzpomenete jsme měli. Milanovi opět velký dík za naprostou pohostinnost a Ostrava, nebo Prostějov jsou mu na revanž k dispozici „all inclusive“. Bereme bagáž, Miloš s manželkou Renďou už pro nás přijeli, jejich šedé LT jako z cukru, no nemají za sebou 550 km v nepohodě. LT je vlastně takový obětavý kolohnát, abyste nezmokli a nebyli jak v dešti vyválení na škvárovém hřišti, nastavuje své plasty místo vašich hadrů, pak podle toho vypadá a naše stroje vypadaly. Od Milana se dovídáme, že s námi nejede, má povinnosti, no škoda. Startujeme, Miloš se Zuzanou, Cyril, Petr se Zuzanou, Ruda a já opouštíme sluncem zalitou Kadaň. Těch několik kaluží nám náladu nezkazí. Cesta na Chomutov se zdá dobrá, jen místy lehce krápe, dál na Horu svatého Šebestiána k poslední pumpě v česku dotankovat, tam má taky čekat Miloš z Prahy na svém Canyon Rot LT, no červená je nejhezčí. Tak se taky stalo, někteří kupují bagetu na cestu, jiní stříkají hledí přileb "Antiregenmittlem", po hmatu se na moto jede blbě, lepší vidět a když, tak přes nezamlžené. Tu chvíli už provazy vody křižují krajinu, nahoře je zima, už zase rychle sedět a zatopit si v řídítkách, případně pod zadkem. Na LT je nejtepleji když jedete, všechno čím se dotýkáte stroje hřeje, až na stupačky. To jsou ty paradoxy co nevysvětlíte násoskovi v hospodě, nejedeš – mokneš, když zastavíš – zima.
Jsme na čáře, Reitzenhain. Cyril ukazuje ať si vypnem mlhovky, no nebudem dráždit Olafy doma týrané Gerdami, oni si pak moc v těch placatých čepicích dovolují a my chceme projet. Ti poslední mávnutím občanky opouštějí prostor celnice a vyrážíme, dohoda jasná, je to kus cesty, tak co nejdál na zátah.
Altenburg, Jena – tam se občerstvit, Gotha, Kassel, Warburg, všechno po dálnici, celkem nezáživně, poměrně rychlým tempem, střídá se déšť se sluncem, stále po mokré vozovce, od Rudy se při každé zastávce dovídáme na co to všechno je a že i ten posaz na K1200RS je na p…. No není nejlepší vydržet dva celé dny na jezdeckém koni, sic hnaném silou 131 koní, ale s hlavou zvedlou vpřed, jak před Taxisovým příkopem na Velké Pardubické. Ruda rezignuje, zakoupil špunty do uší, hlava bolí hlavně z rachotu na nepříliš kryté motorce. Sám jsem to taky zažil na cestě do Garmisch v sedle R850R, to máte dojem že vás kravál rozerve, různě se hrbíte za nevelkým štítkem abyste stejně dospěli k závěru že to tak nejde a ochotni si do slechů narvat ponožky, když nebudou špunty, jdete hbitě zakoupit spásnou krabičku. Lehce kličkujeme po okreskách, náklon v zatáčce je jako dortík po obědě, to dělá motorkaření krásným. Není ještě večer, jsme v obci Brakel-Bellersen. Znaveni po dlouhé tůře (já za dva dny na tachometru skoro 1100 km), přidáváme se za zadek třem LT s německou značkou, hledají to jako my, po pátrání se dáváme na asfaltovou polní cestu, měnící se za chvilku v lesní, jen ovce, zato beze strachu před našimi vlky. Otočit na malém rozcestí, v blátě tohle motovidlo o váze 400 kg plus bagáž je prověrka. Nacházíme Feriendorf Natur-Pur, náš tábor, v duchu luxusního rekreačního střediska ROH, teď se jen ubytovat, zaparkovat stroje a vybalit. Malinko se zlepšilo počasí. Večeře je v plánu za nějakou hodinku, jen vydržet. Čekáme spoustu jídla a hlavně pivo.
O něco později se scházíme, někteří osprchovaní, jiní podle hesla „nemyju se, nejsem špinavý“, dole v chatě, ve společenské místnosti s televizí a kuchyňským koutem. Skoro všichni nalehko, triko, mikinu. Cyril po příjezdu zjistil, že zahájení a večeře proběhne kus od střediska, přes cestu na parkovišti ve velkém stanu. Krátce po příchodu hořce konstatujeme, že dnes to nebude vydařený mejdan, stan do L, se stranami dlouhými cca 7 a 6 metrů, té kratší jakoby někdo ukradl podsadu, prostě dole chybělo půl metru a silně všem táhlo na záda. Tedy v úvodu se strejdové z vyspělejší země moc neblýskli. S teplotou 11 stupňů jen nalehko nic extra. Uprostřed výčep, třetinka za 1,5 eura.
Proběhlo zahájení, šéf srazu Hans Ulrych Zayc zahájil proslovem, pak pověděl o dvou variantách vyjížďky, delší 300, kratší 150 km. Promítal na stěnu mapy, dopodrobna všem vypověděl kde je třeba pomalu, kde se dává přednost a kde hrozí střet s hospodářským zvířetem, měli jsme hlad, s vyvalenýma očima jsme sledovali kdy už bude konec, on radostí že ho někdo tolik poslouchá přidával vtípky. Na konci padlo to podstatné, pro pizzu k večeři si choďte do pekárny proti stanu. Vystáli jsme frontu jak za bolševika na vložky a dostali kousek placky se salámem a rajčaty, fajn předkrm, řeklo by se, ale to už bylo všechno. Nějáká vkusná němka se s námi dává do řeči, tedy spíš se strejdou, ale místo klasické a ověřené otázky kterou nikoho neurazíš, jako „odkud jste, kolik jste sem ujeli“, pokládá inteligentní „proč k nám jezdíte krást auta?“. No vzhledem k tomu, že tohle nebyl sraz mopedistů, ale majitelů toho nejluxusnějšího co BMW kdy vyrobilo a my na tom přijeli, docela nevkusná otázka, připadal jsem si jak černá ruka z východu.
Po chvíli zjišťujeme, že tudy cesta nevede, svorně se sbíráme a odcházíme do blízkého hotelu na pivo, stejně už přes rachot cvakajících zubů některým (mně) nebylo rozumět. Tam vše v nejlepším pořádku, odcházíme posilněni a vyčerpáni do hajan. Nejdřív Ruda, pak já, potom Petr se Zuzanou, pak ostatní, nakonec někdy ráno Cyril.
Sobota ráno, 8 hodin, venku lehce osychá, neprší, zataženo, venku 13 stupňů. Snídaně jak se patří, švédské stoly už v jídelně střediska, všechno jak má být.
Ruda oznamuje, že zůstane v táboře, má RS plné zuby.
Odjezd na vyjížďku, volíme delší, zhruba 40 strojů, asi 3 nebyly LT. Sledujeme vychytávky, nemají nic vyjímečného, někteří dvě antény jako my, ovšem bez zapojeného CB, jiní palubní interkomy, navigace spíš méně. Ukazuje se, že ty největší holátka mají najeto kolem 50 – 90 tisíc, zato nejlépe vybavené stroje s nejnovější navigací přímo od BMW tak 10, ty fakt hodně jezdící 20 tisíc, kolem komína bych volil něco lehčího, R850R je naprosto skvělý stroj. Čekali jsme někteří, že budou němci hodně v oděvu od BMW, no gumový overal na zip z boku a gumové rukavice co u nás nosí paní uklízečka (zdravím paní Velčovskou), žádná vyjímka. Obdivuji držák na mapu jednoho vynálezce, až budu fakt bohatý, pořídím ho. Gumicug kolem rádia, podložit tričkem, dát do kancelářské fólie a je to, jen patentovat. Asi to chce nadhled, říkejme tomu funkční-realismus.
Stále se střídá déšť s mrholením, většinou nejsou moc vyježdění, zatáčky jezdí na několikrát, chvilku přidávají, pak nepochopitelně brzdí, nedodržují cik-cak, hlavně jedou neplynule a lehce nevyzpytatelně.
Po 100 km, které se jeli tři hodiny, nejen protože se stálo každých 20 kilometrů, ale důvody jsou popsány výše, toho máme dost. Velvyslanec Cyril jde říci vůdci s vtipností sobě vlastní, že se nám ve třicetikilometrové rychlosti špatně drží balanc, chceme se trhnout. Po ujištění že už to bude lepší zůstáváme. Zbytek projížďky v pořádku, zrychlilo se a možná tím pádem jsme ztratili zbytek pelotonu. Do tábora se dostáváme v podvečer, před chatou potkáváme Rudu, jeho stroj čistý, spokojeným obličejem nám to počasí na vyjížďku „přeje“.
Už už na večeři, osprchovat se, prohřát a jde se.
Opět obložené stoly s masem, zeleninou, jitrnice, jelita, párečky a vše co zasluhujeme. Vyhlášení úspěšnosti vyjížďky, nulová úmrtnost, nic rozbitého, všichni blaženě oddechují, červené tváře, nosy a někteří, co nejsou zvyklí jezdit, o čemž vypovídá stav km jejich strojů, i zadky. Rozdávají se poháry, za nejvíc najetých kilometrů a hlavně pro borce z největší dálky, 1100 km je výkon, díky za potlesk, teď je na skříni v mé pracovněJ.
Ještě nějaké to pivo, poctivě se točíme v placení, ale dlouho nezůstáváme, zítra zase domů.
Neděle nás nevlídně vítá svým chladivým dechem, počasí nepřeje, stále se střídá déšť se silnějším větrem. Usedáme, jen něco nezapomenout a vstříc dlouhé cestě. Jak to jen jde, pospícháme, mokrá dálnice dovoluje nejvíc stopadesátku. Po čase se oddělují Miloš s Renďou, nemá cenu pro ně jet dál na jih Německem, vrací se domů do Kadaně. Vidíme Waidhaus, hranice, máchnutí občankou, jsme u nás. Směr Plzeň, před tou tankujeme a vidíme první pěknou holku (krom těch co byly s námi), no češka, jak jinak. Praha, tam se trhá Miloš, D1. Ruda první, za ním Cyril, já, Petr se Zuzanou. Kolem Jihlavy „to“ na mně přišlo, prostě se potřebuju projet a LT už dlouho škemrá o profouknutí výfuku, beru za to, ukazuju, že nelze jinak, asi to znáte. Světla se vzdalují, jen jedno nažloutlé s mlhovkama pod padáky se pouští se mnou, Cyril má stejné pochody, řítíme se déjedničkou, už suchou, asi 200kmh. Skvělý pocit. Zastavujeme u Aralky, vzít benzín a taky se protáhnout. Při placení houknu na strejdu vedle k pokladně „to bylo super, co?“, on na to „jo, ale málem jsem se posral strachy“, říká s velkou nadsázkou. Většinou jsem to já kdo se bojí. Chvíli čekáme, dlouho nikdo nepřijíždí, zjišťujeme telefonem co a jak. Ostatní se stavili na polévku, dohadujeme, že pojedeme pomalu dál, hodně zvolna, dojedou nás. Celou cestou do Brna a za Brno se nikdo neobjevuje, ukazuju strejdovi že to mám ještě do Ostravy daleko a znovu přidávám, mávne a zahouká na pozdrav. Pokračuju si 160, za chvilku znovu žluté světlo, dojíždí mně. Asi mu to nedalo, ve dvou je to lepší. V Prostějově rozloučení, jede za nešťastným Pavoukem. Tedy klidným tempem pokračuji domů.
Dík za tuhle akci všem, co byli s námi!
Dík do Německa všem z www.k1200lt.de
Dík Cyrilovi, že to spunktoval a příště až přijde a ohlásí „a to ještě nevíš že se jede …“ Já jedu a co vy?
Leoš K1200LT, rok 2004