VirtueMart Login

Keramická spojka R1150GS/RT/RS/R Keramická spojka R1150GS/RT/RS/R 4.900,- Kč
sada blinkr bílý K1200LT_komise sada blinkr bílý K1200LT_komise 1.999,- Kč
nadrz R1200GSA nadrz R1200GSA 6.000,- Kč
Rozšířené stupačky_komise Rozšířené stupačky_komise 850,- Kč
doklady "F" R1100RT_96 doklady 5.000,- Kč
rolna 18 nová_komise_ rolna 18 nová_komise_ 120,- Kč
rippen1 komise rippen1 komise 1.999,- Kč
zvyseni riditek 11-1150 Komise zvyseni riditek 11-1150 Komise 999,- Kč
Středa, 24 Únor 2010 21:20

CAR 2006 Mongolsko

Hodnotit
(1 volba)

img_0340m_smallKdyž Lukes psal někdy v říjnu 2005 na fóru klubu Boxermorava, že by se chtěl podívat na Aralské jezero dříve než vyschne, zřejmě vůbec netušil, že se z jeho snu vygeneruje taková monstrózní cesta na východ. A zdaleka nemohl předvídat, jak se bude celý projekt CENTRAL ASIA RAID 2006 vyvíjet. Po několika vtipných příspěvcích na fóru se začalo v dálce rozsvěcet světýlko naděje. To když se vyhlášený cestovatel van Berrock vytasil se svým plánem, který zahrnoval mimo jiné i Lukesův vysněný Aral. Během měsíce se k stejnému snu přiznali další členové.

Berrockův starý známý z cest Milan alias Zob, se kterým už Berrock podnikl několik cest včetně návštěvy Jordánska a Sýrie, Paťas známý jako papírový Brezovar, který měl na pažbě, mimo několika evropských zemí, také Nordkapp. Cyril jenž najede na motorce 40 tisíc kilometrů ročně, ale na východ od slovenských hranic ještě nikdy nebyl, neboť žil s utkvělou představou, že ho minimálně v Mukačevě někdo sežere a Pavel, stejně jako Lukes do té doby nijaký velký cestovatel, pouze snílek.

První schůzku zorganizoval Berrock u sebe doma, abychom naplánovali trasu celého zájezdu. Během chvíle bylo všem jasné, kdo je tady hlavní vedoucí… Berrock měl v malíčku státy bývalého Sovětského svazu a za pomocí Paťase určil směr a hlavní body naší cesty. Základní itinerář ale vypadal hrůzostrašně. Start z České Republiky přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, do Bulharska, protrpět Turecko, přes Arménii do Ázerbájdžánu, trajektem přes Kaspické moře do Turkmenistánu, pak Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán kolem Aralského jezera směr Rusko, Ukrajina, Slovensko a domů. Za takovou expedici by se nemuseli stydět ani Zikmund s Hanzelkou. Na mapách všechno vypadalo kousek, ale bylo jasné že bude potřeba minimálně 45 dnů volna a všichni účastníci uvažovali jak to co nejšetrněji sdělí v práci, ať už svým nadřízeným či spolumajitelům. Ještě jeden aspekt naše cestovatele děsil. A to kvalita cest v asijských zemích, která byla ze shlédnutých cestopisů otřesná. Nicméně nás všechny uklidnil van Berrock svým prohlášením: „Já se s tím svým operovaným hřbetem do žádného off-roadu pouštět nebudu!“ Bylo rozhodnuto, chystáme se na opravděnskou dovolenou na východ. Ještě v prosinci spouští Berrock s Milošem Pinkavou fórum, přístupné pouze účastníkům akce, kde jsme si mohli vyřizovat vzkazy a podávat různé informace k cestě. Datum startu bylo stanoveno na pátek 9.6.2006.

 

V mezičase první schůzky a startem se uskutečnilo několik setkání u piva, kde se probírali většinou nepodstatné věci, až na jednu a tou je vhodnost BMW 1200 GS pro tuhle cestu. Jediným člověkem, odhodlaným jet na tomto nejnovějším modelu BMW, byl Lukes a dlouho odolával tlaku. Nakonec se nechal přesvědčit, když slyšel zasvěcené řeči Cyrila a Paťase, kteří 1150 znají do posledního šroubku, a také argument o použití jednotných náhradních dílů ho nakonec udolal a pořídil si taktéž 1150 GS.

Koncem března přišla nepříjemná informace o cenách za víza do zemí, které jsme hodlali navštívit. Cena se vyšplhala na čtyřnásobek odhadované částky. Během jediného sezení jsme se rozhodli změnit trasu na finančně méně náročnější směr a to přes Slovensko, Ukrajinu, Rusko, do Kazachstánu, Kyrgyzstánu, pak přes Kazachstán a Rusko projet Mongolsko.  Zpáteční cestu přes Rusko kolem Bajkalu dostat se do Irkutska a transsibiřskou magistrálou do Moskvy a nejkratší cestou domů. Pořád to ale bylo jen cestování prstem po mapách, co naplat, když ještě v březnu panovaly teploty kolem -20 stupňů Celsia. Jen co slezl sníh a začalo se jezdit nastal problém, resp. porucha na Pavlově géesu. Při jízdě zpět mu vystřelila zátka na dolévání oleje, než to zjistil totálně zadřel motor a motorka byla vyřazena. Zde se ukázala jeho odhodlanost k uskutečnění této cesty. Sáhl do měšce a do týdne si pořídil 1150 Adventure, kterou ještě vyšperkoval již dříve zakoupenou 40 litrovou nádrží. Všichni byli už připraveni, takže se čekalo pouze na víza. Na poslední schůzce si ověřili zda všichni zajistili vše co měli na starost. Od Berrocka dostali OKO, což je hmota do bezdušových gum, která v případě defektu díru zacelí. A na konci všechny nás Cyril uklidnil prohlášením, že s sebou nabalil míč, což je lék na trudomyslnost a na tu jak známo, už minimálně 17 výprav dojelo….

Půlrok příprav strašně rychle utekl, je 8.6.2006 předvečer startu CAR 2006. Lukes se přesunul ze Služovic k Berrockovi, kde čekají na zprávu od Pavla z Brna, který zařídil převoz víz z Prahy. Kolem osmé večer volá. Strnulý Berrockův obličej nenapovídá nic dobrého. Jo, je to přesně tak…. průser…. Víza jsou kompletně zmrvená. Pavel má ve svém ruském vízu jinou RZ i barvu motorky než ve skutečnosti, Berrocka byl přejmenován z Marka na Martina, M jako M. Největším problémem ale bylo doba trvání dvouvstupového víza do Kazachstánu. To jsme dostali pouze na 7 dní. Za tak krátkou dobu není šance projet Kazachstánem do Kyrgystánu, a znovu projet Kazachstánem do Ruska. Vynechat bezvízový Kyrgyzstán opravdu nikdo nechtěl… Narychlo se schází Cyril, Berrock, Paťas a Lukes, snaží se řešit nastalou situaci. Padají návrhy odložit odjezd do doby než se víza uvedou do požadovaného stavu, ale většina je pro operativní řešení problému. Proto se Berrock s Lukesem ještě ten večer vydávali za Pavlem do Brna, odkud spolu zamířili směr Praha, kde se chtějí pokusit ovlivnit osud. Cyril s Paťasem zůstali doma, aby druhý den vysvětlili situaci kamarádům, kteří by se přijeli rozloučit.

Brzy ráno ihned po probuzení se jde na ruské velvyslanectví. Paní Sízová, která vyřizovala víza, okamžitě řeší problém Pavlova a Berrockova ruského víza, chyba je odstraněna během hodiny, což je na Ruskou byrokratickou mašinu úctyhodný výkon. Problém nastává u Kazachů, ale i ten paní Sízová řeší. Dostali jsme ještě jedno, tentokrát tranzitní vízum přes Kazachstán. Teď je jasné, že se nebude muset opět měnit směr, a že všemi očekávané hory Kyrgyzstánu BUDOU! Bude to sice natěsnané, ale při troše štěstí se to dá zvládnout.

Slavnostní odjezd se posunul o 24 hodin, tedy na sobotu 10.6.2006. Ten den nezačínal nijak příznivě, mírně pršelo. Ale než se všichni slezli na dohodnuté pumpě, bylo nebe bez mráčku. Na benzínce v Olomouci proběhlo focení a rozlučka.

 

 

 

 

 Vedoucí zájezdu Berrock určil time odjezdu na –1 cigaretu, nervozita v týmu byla vysoká asi tak, jako když vytáčíš sportovní vůz do červeného. Odjezd byl opravdu efektní, 6 nabalených bavorů a několik dalších doprovázejících kamarádů na dálnici budilo respekt. Po ujetí prvních třiceti kilometrů od Olomouce naše kolona na sebe upozornila tak, jak si to nikdo nepřál… Ve 120 kilometrové rychlosti přehlídl Berrock brzdění vedoucího Zoba a v plné rychlosti do něj zezadu narazil… Kotrmelce dvou členů výpravy mezi bezmála půl tunovými mastodonty a projíždějícími auty nejvíc odnesl Zob. Hrůzostrašně vypadající havárie znamenala konec. Takže Zob s Berrockem  odjeli sanitkou do hranické nemocnice. Zbytek výpravy naložil rozbité motorky na odtahovku, která se náhodou připletla k havárii. Ochotný řidič bezplatně odváží motorky za našeho doprovodu do Olomouce k Lužným. Nálada u všech byla fakt mizerná a blbá. Zadumanou a stísněnou atmosféru přerušila až Zuzka, která přinesla kávičku. Ta nám hned vlila sílu do žil a začalo se řešit co dál. První zpráva od Berrocka byla, že Zob má zlomené „jen“ 3 žebra a že máme počkat, že se určitě zvencne a pojedeme dál všichni… to jsme přikládali zažitému šoku, vždyť vůbec neviděl jak vypadá Zobova motorka… Takže bylo nutné rozhodnout v jakém složení se pojede dál. Přivolaný klubový servisní mechanik Petr Vavroch se nabídl, že Berrockovu dokáže dát do kupy přes noc. Ovšem problém byl s náhradními díly, jediná možnost napadla Pavla. Nabídl k dispozici díly ze svého  nepojízdného GS a tím byl určen taky další postup. Zbytek výpravy, tedy Cyril, Lukes, Paťas a Pavel pojedou dál, Petr oživí Berrockovu motorku a ve chvíli, kdy bude jisté, že Berrock a jeho BMW jsou schopní pokračovat, tak zavolá a zbytek na něj počká na cestě. S takovým plánem jsme začaly probírat věci obou kolegů, protože podle počáteční domluvy, že každý poveze a zařídí něco, náhradní díly, lepení na defekty, velká lékárnička, bylo nutné rozdělit Zobovy even. Berrockovy věci. Během hodiny bylo vše připraveno a chystáme se vyrazit potřetí. Petr Lužný se nabídl, že vyzvedne Berrocka z nemocnice a odveze jej domů. Jedeme tedy společně do nemocnice zjistit aktuální stav. Zob má zlomených 6 žeber, pochromanou ruku a modřiny na celém těle. Berrock vyvázl absolutně bez jakéhokoli zranění. Nakonec měníme plán ještě jednou, Lukes zůstane s Berrokem a pomůže zorganizovat opravu motorky a pak společně dojedou ostatní - ve dvou se to lépe táhne. Takže jsme se opravdu rozdělili.

car1m

 

Další den kolem třetí hodiny ráno přišla sms od Petra, že motorka je připravena k cestě. Hned ráno vyráží Berrock s Lukesem do nemocnice přivést Zobovi nějaké čtení a oznámili mu, že se pokračujeme bez něj za předpokladu že nemá námitek. Pochroumaný Zob ležel opět na nemocniční posteli tak, že mu čouhaly z postele ven nohy, ale už měl dobrou náladu. Na otázku Berrocka, zda mu nebude vadit že pojede dál, když už mu tak zkurvil dovolenou, odpověděl: „Jen jeď strejdo, tady mi stejně nepomůžeš a v motorce mám zašité nějaké dolary, tak si je vezměte s sebou! Pro strýčka příhodu!“ Tím začala stíhací jízda zbytku výpravy, který přespal pod Tatrami a po překročení ukrajinské hranice zůstal stát kousek za Mukačevem v penzionu U gazdy. Kolem poledne dorazili Berrock s Lukesem konečně na česko-slovenské hranicích. Nálada je dobrá, žel jen do chvíle, než Berrock hlásí Lukesovi do vysílačky: „Teď strejdo uslyšíš nejlegračnější větu jakou jsi kdy slyšel…. Nemám pas!“ Osud znovu zasáhl… Po kompletní rozborce kufrů motocyklu a několika telefonátech domů Berrock rezignovaně konstatoval: „Nedá se nic dělat Lukesi, jedeš dál sám“.

car2m

Ještě ten den Lukes dojel zbytek výpravy a padl do postele totálně vyčerpán prožitými zvraty ve výpravě.  Nikdo z nás opravdu nečekal takový pitomý začátek. A to jsme vůbec netušili, že to ještě není konec!....a byli jsme čtyři!!!

 car3m

 

 car4mm

 car5m

car6m

 car7m

car8m

car9m

 

car10m

car11m

 

 car12m

car14m

car16m

car17m

car13m

car15m

car18m

car21m

car19m

car20m

 Po projetí nádherného Zakarpatí začalo nudná ukrajinská pláň, kdy je vidět kolem sebe na vzdálenost 50km, pole, louky, tráva, rovina bez stromů, prostě obilnice Savjetskovo sajuza. Jediným zpestřením jinak nudné cesty bylo časté postávání a tlachání s místními četníky o nejrůznějších dopravních přestupcích. Procvičovali jsme si ruštině několika málo slov, štraf, skoľko, u nas nět, prostě slov, které používáš normálně při smlouvání. Dokonce ani naše družba s autobusáky v motelu, těm strážcům zákona neunikla, jsou to profíci, z dechu Lukese poznali pivo se šampaňským, jaká náhoda že zrovna projížděli kolem….. Prostě příjemní lidé, škoda jen, že jsme je večer nepozvali ke stolu. Mohla být větší sranda, pro jistotu, aby jim to nebylo tak líto, tak je obdarovali několika hřivnami na pivo. Ještě fotka na rozloučenou a jede se dál. Cestování po jižní Ukrajině dokáže trochu zevšednit také déšť, ukrajinští řidiči zásadně jezdí bez světel… I když ještě před krátkou dobou toto nebylo samozřejmé ani u nás, je svícení i ve dne jednou z mála dobrých věcí v novelizovaném zákonu o silniční dopravě. Takový uchcaný den čekal i na naše dobrodruhy a ten den byl uchcaný celý, od rána do večera proudy vody. Tak hurá do Ruska. Na hranicích ještě naši nejlepší kamarádi-policajti (máme velký štěstí, natrefili jsme na opravdu dobrou směnu na což nás upozorňuje i kšeftař se strachovkama což je pojištění vozidla v Rusku), testují zda bychom jim nedali 100 USD, za to že nám nebudou kontrolovat kufry a projedeme hranicí bez zastavení, s omluvou jejich šlechetnou nabídku odmítáme, s vysvětlením že my nikam nespěcháme a darujeme jim pouze nějakých 10 USD za přehlédnutí nějaké chyby v pasu Cyrila. Ukrajinci si řekli, že když tady ty jezdící peněženky mají času dost, tak nám to trochu zpříjemní a dovolí jim setrvat v jejich společnosti nějakou tu hodinku. Ruská celnice už odsýpala o poznání lépe, alespoň jsme mohli vyplňovat spoustu bumážek a mohli jsme se seznámit se všema pracujícíma na této celnici, kdy jsme postupně obcházeli okýnka pasové kontroly, kontroly zavazadel, kontroly počtu čistého a špinavého spodního prádla, kontroly vůně a smradu, celní deklarace, vždy to jsou dvě okýnka, kdy v jednom vypíšeš bumážku a dají ti štempl a v druhém to přepíšou do počítače. Nakonec ještě je kontrola kontroly, ta má za úkol zkontrolovat, zda ti dali štempl, po ní už můžeš zcela svobodně vstoupit do země krále Vladimíra a jen tak si zpívat. Celkově to trvalo něco málo pod 4 hodiny.

Nádherné rovné Rusko jedeš, jedeš, jedeš, po 500km zahneš a projedeš obchvatem Volgograd, a opět se opakuje až dorazíš do Astrachaně. Co všechny v Rusku překvapilo, je ohromné množství malinkatých mušek, kterým tady říkají „mašky“. Jakmile si sundáš přilbu, vrhnou se na tebe, nekoušou, neštípou, jen lezou do všech tělesných otvorů. Cyril se rozhodl že prostě v Rusku na velkou nepůjde. Je to pro něj trest, neboť už ke konci Ukrajiny mu ti hajzli komunističtí vždy vytrhli mísu ze země a on do díry srát nebude. V Astracháni je posun oproti našemu času +2 hodiny, takže nám trochu dělalo problém ráno vstát a užívali jsme si  nádherného tepla a vlhka.

Do této doby jsme tankovali pouze 93 a více oktanový benzín, při příjezdu na kazašskou hranice jsme zkusili 92 oktanů a Lukes poprvé použil tzv. kodierštekr, který měl přeprogramovat naše elektroniku na použití méně oktanového benzínu. Jenže Hrošík s touto vychytávkou bohužel nechce jet, takže to byl současně i pokus poslední. Později jsme tankovali i 80-ti oktanový benzín a jezdili v bezmála 4000 m.n.m a problém nebyl.

V Astrachani jsme si pořídili na bleším trhu apartní kloboučky s moskytiérou,

na kazašských hranicích se hodila, protože čím víc jsme se přibližovali Volze, tím bylo i mušek víc. Domorodci nám vysvětlili, že jsme zrovna trefili období jejich kulminace. Mušky se v okolí Volhy vyskytují jen 25 dní v roce, a jejich rozmnožení je zapříčiněno klesnutou hladinou Volhy a tím odkrytými zabahněnými břehy, kde se líhnou.

car22m

 car30m

car31m

car32m

car33m

car34m

car35m

 car36m

 car37m

car38m

 car39m

car40m

car41m

car42m

car56m

car43m

car44m

 

 

 

 

Do Kazachstánu se vstupuje trajektem a příjezd k trajektu je po šotolině. Po týdnu úmorného cestování po ukrajinsko-ruských rovinách alespoň malý advenčr…., kdybychom tušili co bude dál… Po celý čas co jsme byli v Rusku a Ukrajině měli místní sem tam pár otázek, co nás však čekalo na týdenním pobytu v Kazachstánu, jsme měli možnost v malém poznat už na hranicích…. Miliony otázek: „Kolik ta motorka stojí? Odkud jste? Jaký to žere benzín? Kolik to žere? Kam chodíte čurat? Kam na velkou? Jak to děláte? Co jíte? Kolik to má koní? Kolik to má cylindrů? Kolik to váží? Kam jedete? Proč tam jedete? Jste normální? Jste ženatí? Jaké je vaše zaměstnání? Jak spíte? Kolik máte dětí? Dáte mi dárek?...“ přitom probíhalo zkoušení klaksonu, přilby, zapalovače Zippo, rukavic, brýlí….. takové zastavení na cigárko či na nákup potravin znamenalo obrnit se trpělivostí, nebo, což jsme pochopili později, prostě rozumět jen když potřebujete, nebo když si náhodou chcete pokecat. Takže nakonec se naše odpovědi skládaly z jediného slova: „Mnogo“… s patřičně dramatickým výrazem ve tváři…Mlčící

Po bumážkové proceduře, která byla stejná jak na Ruské tamožni tak na Kazašské, vjíždíme do Kazachstánu. Čučíme jako malé děti… Kolem cest velbloudi, cesty rovné a s asfaltem. Bylo nám jasné, že všechny dokumenty cestovatelů, kteří tam byli před námi, jsou sestříhané jen z těch adventure záběrů… není přece možné, že komunikace v mapě označené červeně, jako main road, můžou být ve stavu jak to podávali ostatní.

car52m

car53m

car57m

car55m

car48m

 

car49m

 

 

První den jsme měli nájezd bezmála 400km, sem tam po stepi, ale jen proto že silničáři zrovna opravovali main road a museli jsme jet objížďkou ve stepi. Celí natěšení jsme to projížděli ve stupačkách, a po opětovném najetí na cestu jsme se smáli a byli rádi za takovéto vložky. Na Ukrajině i v Rusku jsme spali pořád v motelech či v penzionech a nyní jsme měli možnost zalehnout ve stepi do stanu, jůůůů jak dobrodružné… Zcela bezelstně jsme poodjeli z hlavní cesty, asi hodinu jsme hledali nějakou terénní nerovnost, abychom se alespoň schovali, kdyby náhodou nějakého kamazistu napadlo udělat si zkratku.

Byli jsme šťastni, že máme dvě džípíesky, jsme jim vděčni že nám vždy poradily. Jednou za informaci, že za 30 minut zapadá slunce, i když bylo tuto chvíli pěkně vysoko nad obzorem (asi neumí přepočítávat aktuální časové pásma), nebo že fff 100km vzdušnou čarou od nás spal loni Petr a jeho parta. Další udivující zprávu dala džípíeska v době kdy nám sluníčko v šest odpoledne pralo do zátylku a Cyril volal do vysílaček, že podle jeho Garmina jedeme stoprocentně na západ. Takže první noc ve stanu se všichni vyspali skvěle až na Paťase. Tomu při poctivém studování trasy v mapě ruplo v zádech…. Pavlovy masáže a Fastum gel zabral do 10 min. a mohli jsme ráno vyrazit dál po cestě, která v průběhu minulého dne přestávala být cestou a byly dvě varianty přesunu. Buď ve stepi ve vyjetých kolejích nebo po zbytcích asfaltu, kdy bylo nutné se vyhýbat dírám velkým tak, že se do nich dá schovat Kamaz, jak už někdo jednou vtipně napsal. Teď už nám to nepřipadalo vtipné… bylo to tak. A nebyly to jenom nějaké krátké úseky, taková cesta je od Atyrau po Aralsk skoro 1500 km, z toho asfaltová cesta jak ji známe z Evropy, jen nějakých 300km. Před Aktjube potkáváme 2 páry, Čechy na Bigu a GS. Sice jsme se nějak nestihli představit, ale zato jsme dostali spoustu cestovatelských rad, které jsme stejně víceméně ignorovali.

Při tankování v Aktöbe padl Paťas jako medvěd střelený na komoru  - ruplo mu v zádech. Rupnutí v zádech - díl druhý. Daleko dramatičtější…. Paťas ležel na benzince minimálně 4 hodiny, neschopný jakéhokoliv pohybu.  Rozhodli jsme se, že dojedeme za město do prvního kafe, kde se najíme a odpočinem. Snad se to Paťasovi rozleží….

car54m

car47m

car51m

car59m

car45m

 

Lukesovi se podařilo domluvit s místním bossem, že nám prodlouží v Aktöbe víza o dva dny, které nám kvůli tomuto problému chyběly. Maličkost za 200 USD…. Nejdražší razítko v životě, všech…. Alespoň, že ho máme… Čekání na Paťasův verdikt, zda pojede dál nebo se vrátí, a s ním ještě někdo ze zbylých cestovatelů, nám zkrátil místní boss, který koupil berana na rozloučenou se svými pracovníky, kteří tam pod jeho vedením stavěli kirpičnyj závod. Velká megamonstrózní družba, která se protáhla až do rána, znamenala pro Lukese ztrátu mobilu a čelovky… J Po masáží místní zaříkávačky se to Paťasovi rozleželo…. bohužel jen v hlavě…. Rozhodl se vrátit domů…. Obětavý Cyril nabízí svoje tělo (mozek však zůstává na cestě vpřed) jako doprovod Paťasovi, ten se slzou v oku tuto kamarádskou nabídku přijímá…. Takže je jasno. Cyril s Paťasem domů, do Podolí, do lékárny a Pavel s Lukesem jako dva pitbulové co se zakousli do kořisti, budou pokračovat dál.

 

Takže další kontrola a přebalování důležitých věcí, vesměs náhradních dílů. Cyril s Paťasem ještě slibují, že jako servisáci výpravy prohlídnou alespoň zběžně klukům motorky, na to už ale nebyl čas. Cyril pokud se rozhodl že pojede domů, tak to musí být hned. Po dlouhém objímání ti dva vyrážejí směr západ. Lukes s Pavlem zůstávají sami…  Poprvé na cestách. O technice motocyklu naštěstí něco vědí… znají místo, kde se dolévá olej a benzín. Lukes je tak zmožen předešlou družbou, že přesvědčí Pavla o nutnosti zůstat ještě jednu noc ve společnosti bosse Ertereka. Nyní už bez jakéhokoliv alkoholu, prostě takový detox 4000 km od domova ve stepi. Ráno po focení s Erterekem a jeho dělníky, vyrážíme směr Aralsk.

 

Už jen dva ............

 

Cesta zase jako každá jiná v Kazachstánu, buď myšky mezi dírami nebo písčité koleje ve stepi. Ve 40-ti stupňovém horku to bylo velice úmorné. Náladu nám zvedlo až setkání s prvním opravdovým cestovatelem na naší cestě. 150km před Aralem jsme potkali Edwarda, cyklistu z Londýna. Během hodinového rozhovoru zjišťujeme, že jede z Číny, už je 2 roky na cestě a nyní jede domů. Příjemný, vysmátý člověk, který z nás shodil veškerou nechuť po prožitých problémech. Jak my si můžeme stěžovat…. Od Edwarda jsme dostali zásadní informaci, že po 250km začne normální asfalt. Jupíííí, už aby to bylo…

car46m

 

Byla středa 21.6.06 celkem najeto 4758. Poprvé a naposled jsme bivakovali u místního kafe, v rámci bezpečnosti, vždyť je to nějakých 150km od města banditů Šalkar. Jenže místní byli opět dotěrní, nejsme nijak komunikativní typy a navíc chceme klid, je to jasné, toto je poprvé a naposled. Ať už je banditů s kalašnikovama kolik chce, od teď raději step a klid. V noci navíc přišla bouřka a prudký déšť, ráno vypadá že je opět sucho. Jo, ale jenom 50km, pak bláto, bláto a bláto.

Jak praví staré slovenské pořekadlo: Keď to poznáš, tak je to brnkačka, keď nie pak jebačka. My to neznali tak jsme v blátě padali jako přezrálé hrušky. Pavel tam rozmlátil kufr a přitom co se ho Lukes pokouší opravit, zastavují u nás samí zajímaví cestovatelé.

 Nejdříve to byl Nicolas. Frantík, který jede sám malým Renoltkem 4 do Číny, nemá víza, vůbec netuší, že jej tam s vlastním autem nepustí, pokud si neopatří jejich espézetku a neudělá si čínský techničák a řidičák. Prostě je mu to fuk. Ono to nějak dopadne.. Uvidíme..

Toto je nejlepší vlastnost pro člověka, který se chce podívat do Asie- být prostě flegmatik, sednout na jakékoliv přibližovalo a jet, neřešit nepohodlí, zkurvené cesty, hic….

car58m

 

Šroubujeme kufry a přitom kecáme a pokuřujeme s Nicolasem, když vidíme v dálce nabaleného teréňáka, to by taky mohl být někdo na cestách. Ano, a už si to šine k nám. Jasně je vidět česká značka. Krajani! Představují se nám jako Martin a Drahoš.

car61m

Oprava nám šla od ruky a tak pouze prohodili pár slov, odkud kam, vyměnili kontakty a loučíme se. Celý servis trval něco kolem 4 hodin, mezitím bláto vyschlo a my mohli zase uhánět svých průměrných 150 km/hod po polňačce. Po necelé hodině přijíždíme k Lukesovu vysněnému Aralu, respektive k městu Aralsk. Po natankování Pavel pokládá otázku: „Ty Lukes, a fakt chceš vidět to moře?“ Na odpověď nečeká dlouho. „Ne, mrknem na něj příští rok z Uzbekistánu, letos na to serem, ať je na co se těšit.“ Bivakujeme jak jinak než ve stepi. Pořád jsme se snažili zajet co nejdál od cesty ať nás není vidět, dneškem se to ale mění, prostě jen poodjedem a jde se na kutě. Před Šimkentem potkáváme dalšího cyklistu, Alana, opět Francouze. Jede z Vietnamu, cestou se stavil v Číně, kde si našel nevěstu a jakmile se dostane domů, tak má v úmyslu ji poslat zvací dopis a udělat pořádnou svatbu pod širým nebem. Celkem normální turista… až na to, že mu je 65 let.

car62m

car50m

Přespali jsme v Šimkentu v luxusním hotelu a sprcha po 10 dnech, a pár pivek na baru jistí náš klidný spánek. Druhý den po dopolední prohlídce města jsme se zase ujistili, že cestování vidíme oba stejně – pryč z města!!

Na kazašsko-kyrgyzských hranicích, kam jsme přijeli kolem 4 hodiny odpoledne, zjišťujeme, že razítko, které nám zařídil Erterek, bylo na hovno. Náčelník nás posílá na ambasádu do Alma-Aty. Chvíli se dohadujeme, pak nám navrhuje obchod. On pomůže nám a my pomůžeme jemu. Jakože všimné. Není z levného kraje, za to aby nás pustil ven z Kazachstánu požaduje 250 USD…. Hajzl jeden! Jelikož chceme vidět pohoří Tian Shan, nezbývá nám nic jiného než cálovat. Ale vjezd do Kyrgyzstánu nahrazuje veškeré peníze. Hned po pár kilometrech projíždíme kolem obrovské přehrady zasazené ve skalách, které vévodí zhruba 7 metrová hlava pana Uljanova.

car64m

Protože je Kyrgyzstán doslova přecpán horami, v nížině, která je mimochodem něco kolem 2000 m.n.m., je to zase přecpáno vesnicemi. A ke všemu nás kazašský celník a lidi v Kazachstánu a v Rusku pěkně vystrašili, že Kyrgyzstán je nestabilní země s nebezpečnými lidmi, začali jsme hledat místo na stanování krapet mimo civilizaci. Vzhledem k množství vesnic v okolí Talasu je to nemožné. Zkusili jsme teda zastavit u Kafé a poptat se jestli můžeme u nich na zahradě postavit stan. Okamžitě se nás ujali, brambory nám dali pod zámek do kurníku a nakonec jsme spali v jejich ložnici, i když jen na prkenné posteli, ale pro nás to bylo překvapující, po skazkách Rusů, normální přívětiví lidé. Po výborné beranině, kumysu a pár stakanech vodky nám ještě ukázali na mapě pár zajímavých věcí, které stojí za shlédnutí v okolí Talasu. Za tmy jsme se ještě šli podívat na Kubovy překážkové koně – jeho chloubu. Padla dokonce nabídka na vyjížďku v jiném sedle než motocyklu. Museli jsme s lítostí odmítnout, neboť nás opět omezovaly špatně vyřízená víza do Kazachstánu. Jedním z tipů bývalého vojáka z povolání a nyní majitele kafe Byketa byl průsmyk Besh-Tash.

car65m

 car66m

car63m

Po příjezdu k chráněné rezervaci jsme zjistili od strážného, že vstup je pouze na povolení, které je možné získat pouze u gubernátora Talasského kraje. A ten je bohužel v Talasu…. Rozhodně jsme nechtěli strávit den běháním po úřadech, kdy nebylo vůbec jasné zda to povolení získáme. Jak praví jedno staré přísloví: Když nechce Mohamed k hoře, tak musí hora k Mohamedovi. Zrovna, když jsme se otáčeli, že jedeme pryč, dorazil v džípu nějaký velmi důležitý člověk. To jsme pochopili ze strnutého postoje vrátného. Ano, byl to ten ctihodný pan gubernátor, jel do průsmyku na piknik se svým pohůnkem a syny.

car73m

I zželelo se hory Mohameda, a pokynul vrátnému pravicí, že když už ti kluci vážili tak dlouhou cestu, tak je tam pusť bez povolení, pouze na jeho slovo. A to je víc než bumážka!!

car67m

car71m

 car68m

car69m

car70m

 

Pomalu jsme stoupali kozími stezkami, sem tam to bylo skoro jako na stupačky, kameny velké jako balíky slámy, akorát ty brambory nevážily 60 kilo. Ale pomalu nám začínalo být jasné, že máme strašně málo času užít si veškerou tu krásu Kyrgyzstánu. Jde tam jezdit nádherné ofíky minimálně měsíc, v nadmořské výšce kolem 4 000m.n.m. a to ještě neuvidíte všechno. Nádherné cestičky točící se do kopců, kolem řek s vodou průzračnou jako křišťál, hustě zalesněné hvozdy přecházející do strmých skalních stěn sahajících do nebes. Kolem pouze pár pohostinných pastevců, žijících v jurtách v těsné blízkosti svého stáda. Přesně to, co oba dva pokládali za nejkrásnější scenérii co jde na motorce vidět. Už tady nám bylo naprosto jasné, že se sem ještě vrátíme a že už to nebude jen na několik dnů. Škoda jen, že cesta přes Kazachstán je tak jednotvárná, samá step, step, step a step. Nic jiného….

Po výjezdu k prvnímu z jezer ve výšce 3600 jsme se nemohli nabažit té krásy… zatracené ambasády, úřady, povolení a víza. Kdoví jak by dnes pan Willy Fog cestoval kolem světa za 80 dní. Nic naplat musíme pokračovat, gubernátor nás taky posílá do některých míst které stojí za to vidět, dává nám ještě přímý telefon do jeho kanceláře, s tím že pokud přijedeme znovu do Kyrgyzstánu, tak určitě máme zavolat, že nás provede jeho nádherným krajem. Doporučuje nám výjezd do míst, kde těží Kanaďané zlato, a cestu kolem jezera Issyk- Kul z jižní strany. Sice je tam údajně o pět stupňů chladnější voda, ale za to je to pořád v těsné blízkosti hor, a co nás nejvíc přesvědčuje, bez turistů. Večer jsme vyjeli do průsmyku Otmök 3330m.n.m. V této výšce je západ slunce naprosto famózní tak jsme se rozhodli tady zabivakovat. Hned vedle sněžné návěje… Ráno jsme ve stanu naměřili 3oC a tak nás pěkná zima vytáhla brzo ze spacáků a pádíme dolů do tepla. Odbočili jsme podél řeky Koko Meren do překrásného údolí Suusamyr.

car72m

Po jeho projetí jsme se konečně dostali k jezeru Issyk Kul a hledáme místo na spaní. Náhodou jsme našli jurtový kemp Jaychy v nádherné soutěsce Kok-Sai.

Místní si strašně chtěli s námi povídat, bohužel neovládají z ruštiny ani to minimum co my. Proto nám přivedli sousedku, která nám pomalu tlumočí spoustu informací, například, proč zde na jižní straně nemluví nikdo rusky pouze jejich národním jazykem. Údajně školství v Kyrgyzstánu funguje tak, že od dob kdy patřili pod SSSR (všechno zapříčinila kolonizace strýčka Stalina, kdy rozděloval země hranicemi, jak se mu zrovna hodilo) tak na severní straně obyvatele hromadně porušťovali, kdežto zde na jižní straně děti učí a lidé hovoří pouze Kyrgyzsky, a proto si vlastně v jedné zemi, jedni občané, skoro nerozumí. Po vydatné snídani vyrážíme zase směr Issyk Kul. kde jsme se krátce zastavili a vykoupali. Voda měla 20oC a byla průzračně čistá. Po krátkém oddechu jsme narazili místní turisticko-informační centrum „Kadjisay, kde nám Alan, který se shodou okolností narodil ve stejný den jako Lukes, doporučil mrknout na „Skažky“. Jsou to vlastně kopce tvořené nádherně zbarvenou hlínou, rozrušené povětrnostními vlivy do nádherných pohádkových tvarů. Tam jedeme korytem občasného potoka, který teče z těchto kopců zřejmě jen při deštích či při tání, jeho dno je jako pískoviště z červenožlutozeleného písku. Už to není úmorné jako v Kazachstánu, je to nádherný ofík mezi horami.

car74m

Alan nás upozorňuje stejně jako předtím gubernátor na místo v horách, kde těží Kanaďané zlato. Po nádherné cestě kolem jezera hledáme tu správnou odbočku. Pomohl nám až místní zemědělec, který nám ukazuje správný směr. Tuto cestu znají všichni místní, jakby ne, vždyť je to skoro čtyřproudovka ze šotoliny do výšky 4000 m.n.m. Stoupáme po serpentinách do 3600 a před námi se otevřela náhorní plošina obklopená zasněženými vrcholky hor. Lukes plný nadšení pořád táhne dopředu, i když Pavel upozorňuje na prudce se měnící počasí, ale ještě chceme co nejblíže k čínské hranici. Podle mapy jsme později zjistili, že od Číny jsme byli vzdáleni tak maximálně 30km.

car75m 

Po asi hodinové jízdě přijíždíme k místům, kde už je vidět, jak novodobí zlatokopové s moderní technikou ukusují části z obrovské hory a totálně mění ráz krajiny. Asi bych se obešel bez zlatých pozlátek, které jsou získávány za cenu totální devastace přírody. Původně chtěli projet celý průsmyk, nicméně ve výšce 3880 nás zastavuje závora s ozbrojenou stráží.

Dál nás nepustí. Lukes doplnil palivo z kanystrů a letíme zpět, abychom ujeli dešti. Pršet opravdu začalo, ale to už jsme byli dole na silnici. V prudkém dešti tak jedeme 80km do města Karakol, kde nalézáme horolezecký hotel Alpin-lager. Motocykly parkujeme v garáži. Ráno vyrážíme na zpět do Kazachstánu a není nám nijak veselo z toho, že opouštíme Kyrgyzstán. Po cestě si sami otevíráme závory v pohraničním pásmu… pohraničník spí… pohodová země… Na kyrgyzské celnici naprostá pohoda. Příjemný nevtíravý celník dostává nějaký ten doutník a pouští nás do Kazachstánu. Tam na celnici opět papírování, kontrola zavazadel. Navíc vůbec netuší, jestli nám můžou otevřít druhé tranzitní vízum nebo ne. Po několika minutách otázek jim přímo přikazujeme, na kterou stránku nám mají to razítko dát. Nakonec vyrážíme do vnitrozemí, sjíždíme ze zhruba 2000 do 150 m.n.m. Začátek Kazachstánu byl velmi nečekaný, projeli jsme krásnými kaňony národního parku Altyn Emel. Pak začal klasický Kazachstán, horko, step, step, step, step, miliony otázek. Ve městě Balrug Bí nám policajti poradili zkratku přes Lepsi, že je tam údajně nový asfalt a cestu do Agtoghay si zkrátíme o víc než 200km. Zase jsme naletěli, už to vícekrát neuděláme… byla zkratka, která byla kratší, zato však časově a fyzicky náročnější… Po 20km skončil asfalt a začala cesta v kamení a písku. Projeli jsme pouští Karakum, kde taky stanujeme, jsme 30km před Agtoghayi. Ráno vyrážíme do míst, které nám předešlý večer popisoval místní pasák dobytka slovy: „Tam kluci nejezděte, raději se vraťte zpět. Po včerejším dešti je tam místo cesty jen rozbředlé oraniště. Budete pořád padat, auta mají problémy projet, včera jsem viděl kamaz, jak ho tahali stalincem. A to už je co říct, když kamaz neujede.“

Měli jsme na výběr. Ale jednou jsme si řekli, že zpátky ni krok, po vzoru soudruhů komsomolců, jedeme dál. Problém nedá na sebe dlouho čekat. Po 20km je místo kamenité cesty opravdu oraniště, s hlínou lepící se jako plastelína. Nepomáhají ani off-roadové blatníky, prostě blátíčko jedna báseň. Není jiné cesty než jet po rozorané cestě, protože mimo cestu je písek na povrchu pokryt tím samým materiálem a po chvíli tlačíte přední kolo před sebou jako lyži v písku. Dalších 20km v tomto terénu nám trvá víc jak 4 hodiny. Ke vší smůle jsme věřili že je to opravdu zkratka, tak jsme se ani nějak extrémně nezásobovali. Lukes veze svůj Camel bag se dvěma litry vody a Pavel jednu 1,5 litrovou petku. Jenže při častém padání je žízeň daleko větší, a vody začíná být úzkostně málo. Ještě ke všemu se Lukesovi při pádu vylil celý Camel-bag do kapsy a zničil foťák. V 40 stupňovém vedru jsme byli rádi že jsme dojeli k asfaltové cestě. Průser z vodou se nám už nikdy na cestě neopakoval. Voda a cigarety byly vždy v množství větším než velkém. Po úmorném ofíku v plastelíně přijíždíme k pumpě natankovat a Lukes zjišťuje že má defekt na zadním kole. Oko zvládlo zalepit menší díry, ale tuto lochnu už nezvládlo. Nasazujeme duši, v tom horku nám to trvá neskutečné 3 hodiny, bodejť by ne, když se většinu času jen tak povalujeme a zevlujeme…. Ve 40 stupňovém hicu na asfaltu…. J Ten den ještě zvládneme ujet 150 km a bivakujeme zase ve stepi. Ráno vstáváme neobvykle brzy a vyrážíme směr Semipalatinsk, kde se ubytováváme v kamioňáckém depu. Konečně zase koupel a praní věcí, smrdíme už jako skunkové…  po šašliku a pár pivech, které zajídáme darovaným melounem (střeva už máme vycvičené) jdeme spát. Ze Semeje (Semipalatinsk kazašsky) pádíme na hranici s Ruskem, kde už nás čeká naprostá rutina…. Bumážky, kontroly kontrol atd. Jedeme ukrutnou bouřkou do Barnaulu, voda padá vodorovně a nárazový vítr nás strhává z cesty, auta zůstávají stát, jen dva bavoráci jedou dál. V Barnaulu máme naplánovaný servisní den. Přezutí gum, posvařování všeho co je třeba, už nenecháváme nic náhodě a na mongolsko se připravujeme důkladně, např. třetinkami Plzeňského. Zůstáváme navíc jeden den. Po nutném servisu vyrážíme směr mongolské hranice, po cestě která je až před svazovou republiku Gornyj Altaj, zase nudně rovná. Zpestřujeme si ji předjížděním policejních kolon, které bezmocně jen zapínají majáky a něco na nás řvou z ampliónů… později se od místních dovídáme že zakázané to není, ale nikdy by ji nepředjížděli… No co už, stalo se…

Republika Gornyj Altaj je turistické centrum se vším všudy, jízdou na raftu, paraglidingem nebo jen pouhým focení u obrovského mamuta. Přesto je to nádherná krajina plná lesů dravých řek a úžasných hor. Naposledy tankujeme 93 oktanový benzín a krátíme si čas diskuzí s kamioňáky. Jeden z nich si pamatuje na dva Čechy na KTM a Hondě. Tímto je pozdravuje. Strašně se nám diví co nás vede do Mongolska, vždyť tam nejsou cesty, lidé jsou hloupí, špinaví a vlci tam jsou velcí jako kolo z Kamazu. Konečně přijíždíme k závoře, obvyklé kolečko byrokracie na ruské hranici a přesně po 20km, jak nám řekli kamioňáci, končí asfalt a začíná šotolinka. To už ale stojíme před plotem do Mongolska. Tam probíhá všechno velmi rychle, platíme 50 Rub za vstup a 10 Rub za motorky a můžeme v klidu vjet. Místní vekslák nám ještě radí že do Olgii máme jet doprava, ne rovně, že údajně zkratka…. Jelikož jsme poučení z Kazachstánu, tak na zkratky sereme, jedeme po hlavní a čekáme na ukazatel směr Olgii. Až k večeru zjišťujeme že jedeme úplně jiným směrem. Proto rozbíjíme tábor kousek od jurty pastevců. A ráno budeme pokračovat dál, poté co se poptáme jestli se dostaneme do Olgii i touto cestou necestou. Jelikož se držíme hesla: půjdeme kamkoli, jen když to bude dopředu, pokračujeme ráno po radě dvou pastevců dál. Ukazuje se další pravda kamioňáků… V Mongolsku nejsou žádné ukazatele na křižovatkách, vlastně tam nejsou ani ty křižovatky. Prostě jedeme směrem, kde tušíme, že by mohlo být město.

car100m 

Nacházíme vysušené hlavy jaků, později zjišťujeme že místní mají ve zvyku odnést hlavy zabitých zvířat mimo své sídliště, nevíme proč, že by nějaká pověra? Po celém dni ve stepi potkáváme prvního auto – Kamaz s vlnou, který nám potvrzuje, že jedeme správným směrem. V Olgii jsme banku nenašli, tak měníme peníze s místním občanem 150 USD, při Mongolském ročním platu 300-500, celkem dost peněz. Je dost nervózní a peníze shání víc jak půl hodiny. Ještě má připomínku, že všechny dvacetidolarovky mají rok výroby 2004, až na dvě, ty jsou moc staré, z roku 1996, pro jistotu mu je vyměňujeme za bankovky se stejným datem. Podání ruky stvrdilo náš obchod, a my se pokoušíme vymotat ze sevření 50 lidí, kteří se sešli mezitím kolem nás. Nejsou tak dotěrní jako v Kazachstánu. Celkem příjemně na nás beze slov čučí…. Rychle odjíždíme z města neboť se žene déšť. Z bedekru jsme načetli, že Mongolsko je země z nejmenšími srážkami, déšť nás pronásleduje další dva dny. Že bychom se trefili zrovna do období dešťů?

 

Naše putování vypadalo následovně. Lukes vždy po 15km, pokud jej ztratil z dohledu v zrcátkách, čekal na Pavla tak, že si zapálil cigaretu a Pavel jej vždy v té době dojel. Tentokrát si Lukes zapálil i druhou… Po vykouření druhé cigarety značně znervózněl a za prosení: “Ať se mu nic nestalo“ Obrací motorku a jede Pavlovi naproti… Ujíždí 10km a Pavel je min. 2km od motorky…. Teď už fungují i vysílačky, které mají maximální dosah 3km na otevřeném prostranství. Na otázku Lukese: „Co tam hledáš, negře?“, mu Pavel odpovídá: „Koukni na zadní kolo, někde jsem vytratil dva šrouby….“ Lukes odpovídá: „Vrať se tady v tom kamení je stejně nenajdeš.“  Je to jasné, průser jako prase na dvou šroubech v tomto terénu pokračovat nejde. Pavel navrhuje, že počkáme na nějaký náklaďák a vrátíme se zpět do Olgii a tam se to pokusíme nějak spravit. Lukese napadá spásná myšlenka: „Hele kámo ty máš dva šrouby, já ti dám jeden a pojedeme, každý na třech“ Přece zpátky ni krok…. Jak řekli tak také udělali… Ještě jeden malý problémek, zjistili jsme, že jeden šroub se ztratil ale druhý ulomil…. Třetí je seklý přes závit, proto jej Pavel násilím dorval, a jedeme dál…. Jupííííí  Nezáleží na jaké motorce jedeš, ale jak si dokážeš v případě problému poradit!!! Cestou do Hovdu jedeme přes sedlo ve výšce asi 3000 m.n.m potkáváme dva Francouze v džípu, všude je plno bláta po dešti a potoky jsou taky pěkně rozvodněné… Samozřejmě bez mostů, takže zejména Lukes si užívá nádherné brody.

Přespáváme pár kilometrů od města, ráno jen natankujeme, nakoupíme vodu, cigarety, něco k jídlu a jdeme hledat výjezd z města. Jelikož Mongolové mají tak velkou zemi, vůbec jim nevadí, že několik měst má stejný název, proto domluvit se s nimi na tom správném směru je celkem obtížné. Ale většinou jsou ochotní a nasměrují nás správně, i když jsme byli ze začátku nedůvěřiví, vždyť main road, jak jí popisují v mapě vypadá jinak. Stav main road je o 126% horší než v Kazachstánu.  Toto už se nedá nazvat cestou, myšlenou v evropském měřítku….  20km za Hovdem potkáváme opět ty dva frantíky v džípu, vracejí se zpět kvůli poruše na motoru… Vytekl jim olej, tisknou Lukesovi do ruky email, ať napíše z Ulan-baataru jejich dceři domů, že jsou v pořádku. Potkáváme ve stepi Rakušáka, který má mongolskou manželku a jezdí sem vždy na dva měsíce na dovolenou. Dává nám pár užitečných rad a hlavně pořádnou mapu. Sice nejde poznat jestli projíždíme tou správnou osadou nebo ne, ale už můžeme mongolům ukázat do kterého to Hovdu či jiného města stejného názvu máte namířeno.  Po 200 kilometrech nás Francouzi dohonili. Prý se jim jen vyšrouboval olejový filtr, a oni to nepoznali….. Konečně pochopili, že nejsme Kazachstánci, ale Češi. Usuzovali, podle jediné naši espézetky, že jsme motky někomu ukradli. Už je nám to jasné proč celou dobu nevystoupili z auta. Měli strach…. Bodejť by ne, když jsme se od Barnaulu ještě nekoupali… J Cestou ještě potkáváme členy expedice z Vladivostoku, kteří nás taky obdarovali mapou a několika drobnostmi z logem jejich expedice. Zaznívá ještě pozvání do Vladivostoku, jenže máme ještě v živé paměti vyprávění Huskyho…. No uvidíme příště….

Po cestě necestě do města Altayi se opakuje situace kdy Lukes kouří jednu za druhou při čekání na Pavla. Když to obrátí potkává po 10km zdeptaného Pavla. Ten opět spadl, ale tentokrát tak nešťastně že ohnul řídítka a kompletně rozbil oba kufry. Jenže Pavel chasník se po cigaretě otřepe a jede se dál. Do Altaje jsme dorazili až něco kolem 6 večer, veškeré dvě  banky byly zavřené a my pomalu bez peněz, tak jsme jen natankovali, koupili vodu a jedeme se utábořit do stepi za město. Po postavení stanu děláme kontrolu Pavlových věcí a vyčleňujeme příliš těžké a pro nás nedůležité věci, abychom alespoň trochu odlehčili Pavlovým pochroumaným kufrům. Ráno vyrážíme směr Bayahongor, cesta se pomalu mění na písčitou a chce to pořádný kus odvahy jet pořád pod plynem.

Lehce se to řekne, když jezdíš kolem komína, ale nějakých 13.000 od baráku v polopoušti jsi trochu opatrnější, není to o tom že vyhraješ první cenu, ale že dojedeš do cíle. Přijíždíme k řece, kde podle mapy měl být most, jo měl být, stejně jako main road měla být s povrchem. Čeká nás 20 metrový brod celkem hlubokou řekou. Voda je nad kolena, navíc se strhává písečná bouře, okamžitě je úplně šedo a vítr smíchaný s pískem bodá do tváře jako špendlíky. Pavel zkouší hloubku řeky, ale vypadá to všude stejně. Dva místní Mongolové jen dřepí a čekají co se bude dít, jakékoliv naše podněty a otázky kudy se to dá projet, zůstávají bez jakékoliv odezvy. No nic musí se dál, přes spáleniště přes krvavé řeky….. Lukes sedá na Hrošíka a vrhá se do proudu nezkrotné řeky. Má však smůlu, uprostřed nabírá sáním vodu a Hrošík toto nesnáší a vypíná motor, na vodu nepojede. Vytlačili jsme Hrošíka na břeh, vypustili kompletně plný air box vody. Najednou se ti dva Mongolští pozorovatelé rozpomenou a Pavel už přejíždí o pouhých 30 metrů dál úplně v pohodě…. Jaký pech, nervózní Lukes bere kameny do rukou a vrhá se na ně, Pavel ho musí uklidňovat slovy: „Vyser se na ně Lukes, vždyť sledovat lidi jak si zde počnou je jejich jediná zábava.“

Lukes rozebírá motorku, vyndává kompletně mokrý filtr, svíčky a startérem vypumpovává vodu z válců. Mongolci si nejspíš začínají uvědomovat, že to už není žádná sranda a snaží se všelijak pomoci. Dokonce přinášejí baterku ze svého Iže, to když si Lukes myslí, že tu svoji už úplně vybil. Jenže ani to nepomáhá, Lukes se rozhodl, že demontuje i startér, Pavel mezitím zjišťuje, kde se dá sehnat nějaký gruzavik. Už je to jasné, při oživování došlo k tomu že startér vylámal zuby na věnci. Tohle už spravit nepůjde…. Zkoušíme poslední pokus za pomocí dvou našich sledovatelů se snažíme Hrošíka roztlačit. V řečišti, kde jsou jen valounky a písek, je to však nemožné. Brambora nemá dostatečnou rychlost, aby překonala kompresi válců. Ti dva nás pořád nutili Hrošíka roztáhnout Pavlovou motorkou. Zdálo se nám to nemožné, ale tonoucí se stébla chytá…. Lukes vzal lano, které Pavel označil den předtím jako zbytečně těžké a nedůležité. Rozjíždíme se, lano se napíná a jedem. Po několika metrech jde Lukes i s Hrošíkem k zemi. Tak to je konec naší výpravy…. Jenže jakmile Pavel vypne motor, aby pomohl Lukesovi vylézt zpod motorky, slyší najednou oba ten nádherný zvuk boxeru!!!! ON ŠLAPE!!!! Nedokážete si představit tu radost a veselí co se rozpoutala!!!! Dokonce se zapojili i dva strůjci tohoto problému a všichni skákali kolem Hrošíka jako malé děti. Bylo nám jasné že teď už vypínat motor nebudeme, rychle jsme se sbalili a po rozloučení s těmi hajzlíky (nyní v euforii, už to byli naši kamarádi) jeli dál. S tímto handicapem bylo cestování složitější, ale bylo jasné, že nás to spojilo daleko víc. Teď bylo jasné, že jsme odkázáni jenom sami na sebe. Stanujeme 50km před Bayahongorem, po útrapách u řeky poprvé vaříme večeři…. Slavnostní. Ráno se pokoušíme roztlačit Hrošíka z kopce, ale nakonec jako nejjednodušší a nejlehčí se ukázalo roztahování lanem.

Cestou jsme narazili na mongolský Klondike. Tady se těží zlato ručně, pánve, přesývání písku, žádná mechanizace jak v Kyrgystánu.

V Bayahongoru musíme směnit tygříky (Mng měna Tugrik), hned na hlavní třídě nalézáme banku. Ta je ale totálně nacpaná lidmi, kteří se tlačí jeden na druhého. Neexistuje žádné přepážky ani diskrétní zóny, prostě jeden pult za ním čtyři úřednice, mumraj a dusno. Jelikož jsme nebyli schopní najít jinou směnárnu, musel se Lukes obětovat a vybojovat si místo k vyjednání transakce. To opomíjení diskrétního odstupu mělo i své pozitiva a to Lukes ihned odhadl, když si cestu ke svému útoku k přepážce vybral přes navoněné Mongolky. Po několika denní absenci mýdla a vody na těle si myslel, že svým odérem prorazí rychleji… ne, nezafungovalo, ti lidé jsou zřejmě dostatečně otrlí.. J Původně jsme nechtěli vůbec Hrošíka vypínat, ale hodinové čekání v bance by mu v 40 stupňovém horku mohlo ublížit. Naštěstí vypracovaný způsob startování ve stepi se ukázal ve městě jako hračka, Hrošík naskočil po pár metrech. Měli by jste vidět pohledy místních, jak koukali co budeme s tím lanem dělat… V Bayahongoru jsme se setkali také s věcí pro Evropana normální, ale zde to bylo naprosto neočekávané. Při tankování jsme dostali od pumpaře plnou, aniž by jsme ho nějak přemlouvali. V celém Rusku, Kazachstánu i v části Ukrajiny musíte vždy u okýnka nahlásit kolik přesně chcete tankovat a taky hned zaplatit, a to se celkem blbě odhaduje.

Z Bayanhongoru už jsme sem tam potkávali náznaky asfaltu a začali jsme si uvědomovat že se blížíme civilizaci. Výrazně se změnil ráz krajiny ze stepi a pouště se najednou začali objevovat nádherně zelené kopečky se spoustou zvěři a nám se najednou začalo stýskat po adventure. Tak jsme si to nahradili alespoň výjezdy na okolní kopce. Při jednom takovém endurku Pavel padá tak nešťastně že ulomí řadičku, po chvíli však zjišťuje že to jde i bez ní. Projíždíme Arvayheerem a kousek za ním stanujeme i když do soumraku zbývá ještě nějaký ten čas a my bychom mohli kousat kilometry dál, chceme si užít té krásné přírody. Už máme před sebou milník naší cesty. Ulaanbaatar.

Máme štěstí v neštěstí v Mongolsku se tyto dny slaví osmisté výročí narození Čingischána a všude kolem je plno lidí, kteří mávají vlaječkami a spoustu turistů, ti mají možnost podniknout adventure zájezdy do vnitrozemí třeba na koních či na zde nejrozšířenějších motocyklech značka IŽ. Trochu se bavíme jízdou v koloně francouzských turistů na Ižích, určitě to je pro ně nevšední zážitek, když jedou v koloně kterou vpředu a vzadu jistí servisní jeepy. V tomhle doprovodu vjíždíme do přecpaného Ulaanu a hledáme nějaké ubytování. Po pár minutách vidíme na baráku nápis „Pilsner Urqel Centre“, je to jasné název českého piva na nás působí jako červená na býka. Po ujištění od personálu že opravdu mají plzeňské, a dohodnutí přiměřené ceny za nocleh se snídaní, se ubytováváme a po důkladné očistě vyrážíme do baru na pivíčko. Jaká pohoda!! Jelikož nám místní tvrdili, že vzhledem k probíhajícím oslavám jsou zavřené i přechody, zůstáváme i následující den ve městě. Ten věnujeme prohlídce města a Národního muzea. Pro oba jsou procházky po městě plném turistů zdrcující, proto se po druhé noci v Ulmanu raději vydáváme dál na cestu, i když není jisté projedeme hranicemi do Ruska. Civilizace s sebou přináší věci, kvůli kterým někteří radši jezdí mimo turistické centra. Jednou z nich je taky placení mýtného. U nás se připravuje placení za dálnice formou mýtného, v Mongolsku už taky pochopili že se dá takhle vydělávat. Je ovšem trochu k smíchu, když se celková kilometráž asfaltu pohybuje v tří místné hodnotě. Pak vás celkem nasere když po padesáti kilometrech narazíte na dvě stanice kde vybírají. Za použití komunikace vybírají 500 Tygříků, což je asi deset korun. U druhého výběrčího však Lukes zarputile vysvětluje policistovi, že už platil a že po druhé ho už nikdo nedonutí platit. Je to sice deset kaček, ale princip je princip. Po půlhodině to vrátný vzdává a s úsměvem otevírá bránu a jede se dál směr Altanbulag-Kjachta. Na hranici je jasné, že nás místní s tou zavřenou hranicí tahali za nos. Je otevřeno a normálně fungují. Vesměs v Mng je třeba se raději přesvědčit o tom co vám místní tvrdí na vlastní oči než slepě důvěřovat, dost si vymýšlejí. Vždy jsme se snažili, abychom byli na celnici kolem poledne, tentokrát zbývala hodina do jejího uzavření. Nevěděli jsme, jestli nás pustí, Tygříky jsme už neměli a Lukes už k hranicím dojížděl na rezervu. Řekli jsme si, že to zkusíme. Nakonec se to ukázalo jako velmi dobré, přijet na čáru těsně před koncem pracovní doby. Co obvykle trvalo i 5 hodin se nyní, když všichni spěchali domů, smrsklo na necelé 2 hodiny. Celníci kolem nás běhali a popoháněli nás od okýnka k okýnku a my měli čas a smáli jsme se jim do očí. Byli taky celkem překvapení, že jim tak dobře rozumíme rusky a že se s nimi celkem obstojně dorozumíme. Bodejť by ne, po měsíci v jejich společnosti….. J Rusko nás přivítalo opět nádhernou zelenou krajinou. Z Kjachty jedeme směr Ulan–Ude, cesta vede pořád lesy. Tajga začíná…Během jednoho dne přijíždíme k Bajkalskému jezeru.

Ubytováváme se v kempu a k večeři si dáváme uzeného Omula, kterého jsme koupili na cestě u babičky. Po koupeli ve studené vodě Bajkalu jsme pořádně oslavili konec putování. Bajkal pro oba znamenal konec cesty, teď už to bylo jen dojet domů, i když stále zbývalo nějakých 7000km. Tak jsme se ráno probudili s pěknou kocovinou a ihned po ranní hygieně vyrážíme směr Irkutsk, kde bychom se chtěli naložit na vlak a dalších 5000km jet vlakem do Moskvy. Při startování jsme přišli na problém, který se do té doby zatím neobjevil. Pavel, který roztahoval Lukese, zastavil své BMW příliš rychle a Lukesovi se namotalo lano do předního kola. Z toho plyne další finta. Při roztahování jedné motorky druhou lanem, je potřeba, aby táhnoucí se motorka ubrzdila táhnutou, jinak se lano může namotat a zablokovat přední kolo, když už ne něco zpřetrhat. Po celodenní jízdě kolem Bajkalu, nad kterým byla mlha, takže jsme jej ten den vlastně ani neviděli, jsme dorazili do Irkutska. Byl už podvečer, tak vzali jsme zavděk luxusním hotelem s názvem Sun Hotel s tím že si ráno vezmeme taxíka a pojedeme se podívat na vlakové nádraží, kdy nám jede nějaký spoj do Moskvy. Ráno to probíhalo přesně jak jsme si naplánovali. Sehnali jsme ochotného taxikáře, který s námi celé dopoledne běhal po nádraží a pomáhal nám zjišťovat vhodný spoj. Ten odjížděl v 16:42. To znamená že jsme měli času dost na pohodlné sbalení, přesun z hotelu na nádraží a nepohodlné naložení brambor do vlaku. Pořád jsme uvažovali jak budeme kurtovat motorky na vagón. Realita byla úplně jiná. Přímo z perónu jsme pomocí pěti zřízenců natáhli motorky po deskách do nákladního vagonu, kde nebyla vůbec možnost jakéhokoliv přivázání. Nezbylo nám nic jiného než položit brambory na bok. Tak vydržely celou cestu. Při nakládce jsme se vyhnuli ještě jednomu problému. Při převozu uvnitř vlaku nesmí být v nádrži žádný benzín. Na otázku zda-li tomu tak je i u nás, jsme úspěšně zalhali, že ano, že jsme všechno vypustili. Vedoucímu vlaku nebylo jasné jak chceme v centru Moskvy sehnat benzín, tak dostal vysvětlení, že vezmeme přece kanystr a zajdeme na nejbližší benzínku…. J Kdo byl v Moskvě na Jaroslavském nádraží, tak pochopí proč se strašně divil… J Cestu vlakem jsme zvolili ze dvou hledisek. Za prvé časové. Celá cesta vlakem byla dlouhá 5153 km a trvala 77 hodin. Pokud bychom jeli po vlastní ose, tak při průměru 600km denně bychom strávili v Rusku minimálně o pět dnů více a navíc bychom nevydrželi s pneumatikami. Za druhé odpočinek. V Irkutsku jsme měli již na tachometru natočeno bezmála 13.500 km z toho minimálně 3000 off-roadu, tak jsme si mysleli, že si ve vlaku odpočineme. Opak byl pravdou 3 dny ve vagónu ubíhaly strašně pomalu a člověk byl dolámaný daleko víc než z motorky. Další problém byl jídlo. V restauračním vagónu sice bylo jídlo, ale jelikož to byl spoj pro inostrance, tak i ceny tomu odpovídali. Raději jsme si nakoupili při přestávkách ve stanicích, kde vždy přepřahali čerstvou mašinku. Ale přežili jsme to…. Moskva nás přivítala deštěm a přeplněnými ulicemi, kdy v jednom směru bylo šest pruhů a jelo tam třeba i sedm řad aut. Mezitím my dva na BMW, jeden rozmlácené kufry a druhý bez startéru, celkem masochismus.

I když pršelo, bylo vedro k zalknutí a v zácpě se motorky zahřívaly těsně pod hranici možnosti. No po třech hodinách se nám podařilo vyjet a tradá směr západ. Zpáteční cestu jsme zvolili přes Lotyšsko, Litvu a Polsko. Nechtěli jsme zase otravovat naše kamarády policisty z Ukrajiny, aby nám museli zase vymýšlet přestupky a my jim za to museli nutit nějaké pozornosti z našich nabitých peněženek. Taky vzhledem k Lukesovu startéru, přejezd hranicemi zemí EU je daleko pohodlnější a jednodušší. Pro občana EU to znamená pouze ukázat pas, prohodit pár vět o počasí s celníkem a můžete jet dál. Odpadá to byrokratické bumážkování, kontroly zavazadel a otázky jestli nevezeme nějaký kontraband. Cesta Ruskem ubíhala rychle a my se přibližovali k Lotyšským hranicím, už jsme potkávali české kamiony, a bylo to bezmála po měsíci co jsme měli možnost potkávat krajany. Sice jsme kolem nich vždy jen proletěli, ale jejich blikání a troubení nám dělalo strašnou radost. Těsně před ruskou hranicí Pavel zjistil, že má opět problémy se zadním kolem. Než Lukes zpozoroval, že se Pavel za ním není, ujel pár stovek metů. Než se otočil a dojel k němu, byl Pavel na cestě zpět. Tentokrát, ale pěšky…. Hledá šrouby…… Opět se objevil problém s uchycením zadního kola, tentokrát ale daleko horší…. Zůstal jen jeden šroub. Ten, který mu daroval Lukes, zbylé dva byly opět nenávratně pryč. Věděli jsme, že jsme pár kilometrů před hranicemi Rusko/Lotyšsko, nedokázali jsme ale odhadnout kolik. Začali jsme přemýšlet co s teď s tím, variant bylo několik.  Jednou z nich byl návrh Lukese, že obětuje kamarádovi ještě jeden, ze svých třech zbylých šroubů. Vypnul motor Hrošíka a vyndal šroub, když však chtěli tento šroub zašroubovat tak se zjistilo že to není možné ani do jednoho z třech prázdných závitů. Po sundání kola bylo jasné proč. Všechny tři šrouby jsou ulomené…. Teď když byl Hrošík bez nastartovaného motoru, Pavlova brambora bez šroubů, byla jen jedna varianta. Buď stopovat nebo se vydat pěšky do nejbližší vesnice hledat nějakou pomoc, nebo volat někomu do Čech, ať vezme auto a přijede pro nás. Jenže my to jen tak lehce nevzdáme… Pavel se převlékl do sandálů a kraťas a vydal se směr západ hledat pomoc místních. Zpátky ni krok….. Po dvaceti minutách hlásí Lukesovi vysílačkou, že máme štěstí jako prase. Za zatáčkou začíná řada kamionů, čekajících na odbavení na rusko-lotyšské hranici, a shodou okolností jsou tam dva Češi. Ti navrhují, že máme přetlačit motorky do Unie a že tam nás naloží a dovezou domů. Na čáru je to skoro 10km a takovou potupu našim motorkám ani sobě nemůžeme udělat. Díky za šlechetný návrh, ale my to sakra dojedeme po svých, děj se co děj. Tak nasazujeme Pavlovo kolo na jeden šroub, roztahujeme Hrošíka a hlemýždím tempem, kdy Pavel vždy po půlkilometru dotahuje povolený šroub, dojíždíme až na čáru. Tam se dozvídáme, že nejbližší servis je nějakých čtyřicet kilometrů od hranic v Lotyšsku… Tímto tempem to máme na dva dny…. Takový kousek od domova…. Co naplat, motory jedou, tak se jede… Zhruba po 15 kilometrech se Lukes dozvídá od místního člověka, že ve vedlejší vesnici je malý servis, nic extra, ale že tam jsou šikovní lidé. Proč to nezkusit…. K servisu se dostáváme kolem šesté večer a majitel byl velmi ochotný. Okamžitě nechá své práce, i když má v garáži šest aut a před ní další dvě, lehá k motorce a během čtyř hodin má ulomené zbytky šroubů venku. HURÁ…. Navíc nám dává každému ještě dva zarezlé šrouby ze žigulíka. Teď máme každý dva originály a dva žigulácké. Dle slov servisáka: „Lepší než nic“. S bratrským objetím se loučíme a za tmy vyrážíme dál, ale po několika kilometrech zjišťujeme, že nám dnešní událost dala pořádně zabrat a uléháme ke spánku v penzionu, kde nesvítí po včerejším požáru světlo a ve dveřích není zámek. Lotyšsko s Litvou prolítáváme během jednoho dne a zastavuje nás až prudká bouře na obchvatu Varšavy.

 

Už je veselo, konečně jsme doma. Celou dobu se nám nepodařilo rozdělit se, nebo se navzájem ztratit, i když k tomu zejména v Mongolsku mnohokrát moc nechybělo. Až v Katovicích jsme se na semaforech nechtěně rozdělili. Tak jsme po hodině vzájemného hledání se dorazili zpět do republiky rozděleně. Na hranicích v Krnově nás už čekají Magnanimous Cyril, Pasport´s Destroyer van Berrock, Rib Fracture Zob a několik dalších přátel z klubu BOXER MORAVA.

 

Autor článku Lukes

Aktualizováno Čtvrtek, 10 Leden 2013 13:53