Jelikož mi Her prezident uložil stranický úkol napsat článek o Románii květen 2011 a včera mi to ještě o půlnoci připomínal, musím něco sesmolit, i přesto, že bych chtěl jít spát po noční. Nebudu popisovat každou dědinu nebo město, kde jsme projeli, stejně asi před sebou nemáte nikdo mapu Rumunska. Tahle enduro akce proběhla od 7. do 14. května 2011. V plánu bylo jet jen na lehko, tedy bez kufrů, jen z mrtvou tetou a tankvakem s tím, že budeme nocovat vždy v nějakém penzionu. Trasa měla vést kolem ukrajinsko-rumunských hranic. Po personálních čistkách nás jelo šest.
Cyril, Pavouk, Čára, Šolochov, Kony a já. Nutno zmínit Lukese a Nora, kteří odpadli z důvodů problémů v práci. Vyjíždělo se v sobotu kolem 8:30 hodin tradičně ze statku v Mostkovicích, s cílem dojet až do Rumunska. Hned v úvodu akce jsme zabloudili, to když Čára za jízdy někde u Kojetína vnutil Pavoukovi myšlenku jet přes Chropyni. Tohle vyústilo nucenou zastávkou ve Zlíně, kde jsme byli mimo trasu. Čárovu větu, že se přece jedeme projet, není kam spěchat asi nikdo nezapomene. Takže jsme místo dálnice pokračovali po okreskách a kochali se. Nakonec jsme se přeci jen přes Slovensko a Maďarsko dostali do Rumunska. Hranici v Rumunsku jsme překročili v Carei. Při vybírání hotovosti z prvního bankomatu Pavouk zjistil, že ztratil pas, takže jsme se vrátili na hranici a věnovali nějakou naprosto zbytečnou hodinku hledání ztraceného pasu, který jsme nakonec stejně nenašli. Jelikož byly pokoje v námi oblíbeném penzionu všechny obsazené a už byl nejvyšší čas se ubytovat, začali jsme bezmyšlenkovitě jezdit po městě a hledali nějaké ubytování. Naprosto haluzově jsme našli kemp s malými, ale útulnými chatkami. Domácí byli vstřícní a zařídili nám pizzu a dostatek piva.
Ráno jsme pokračovali do hor směrem k ukrajinským hranicím. Když se terén začal mile hornatit po prvních pokusech v terénu, zastavili jsme u prvního penzionu a ubytovali se. Museli jsme ještě chvíli počkat na Cyrila, poněvadž se s Šolochovem někde opozdil. Ti nám potom vyprávěli, jak musel Cyril zastavit, protože motorka sebou divně vrtěla. Pak zjistit, že má hodně povolené zadní kolo, asi se podruhé narodil. K tomuto by se hodilo připsat, že Cyril troubil a blikal na před ním jedoucího Konyho aby zastavil, že má problém, ale ten měl do helmy puštěnou Mp3 „Hajný je lesa pán“ a nevěnoval se dostatečně silničnímu-lesnímu provozu. Potom, co jsme z motorek oddělali tetky a tankvaky, rozloučili jsme se z domácí se slovy: „Večeři přichystejte na 19:00 hodin, my se jedeme ještě trochu projet do hor“. To jsme ovšem netušili, že se vrátíme až ve 20:00 hodin naprosto vyčerpaní. Stalo se nám totiž, že jsme si chtěli zpáteční cestu z kopců zkrátit zkratkou přes nějaké louky a pastviny. K těm ovšem vedla jediná cesta a to vykotlaným korytem po jarním tání. Když se nám toto podařilo zdolat, zjistili jsme , že zpět se už díky prudkému podmáčenému terénu nedostaneme a musíme pokračovat dopředu. Tady ovšem vedla jediná cesta dalším korytem, které bylo naprosto nesjízdné. Pavouk se rozhodl, že se pokusí najít jinou cestu loukami, ale ty byli soukromé a převážně s oplocením. Když se Pavouk nějakou dobu poflakoval po cizím pozemku, konečně na něj vyletěli nějací Rumuni a doporučili nám cestu přes podmáčené louky, které jsou dle jejich názoru pro enduro dobré. S tímto nesouhlasil kolemjdoucí turista, který směrem, kterým jsme chtěli jet prohlásil „tuná nět“. A tak jsem tam vjeli. Výsledek byl po různu zapadených 5 motorek. Tady se opět ukázaly výhody plastové obuvi, protože Pavoukovi upadla motorka rovnou na nohu, kdy se snažil přejet nějakou strouhu. Nevím, nevím, jak by to dopadlo, kdyby měl jen kožené botky jako většina z nás. Představte si svahovatou podmáčenou louku a na ní od sebe zhruba po 50 metrech zapadené motorky. Tenle obraz se naskytnul dvěma Rumunům, kteří se nám smáli až se za břicho popadali. Nutno podotknout, že bez jejich pomoci by jsme byli v pr….. Ochotně nás pustili na svou louku,( kterou jsme jim za odměnu poryli) a s asi 10ti metrovou kládou vyprostili Cyrila z bláta. Těch zapadených motorek bylo jen pět, ta šestá, Čárova, ta tu čest neměla, poněvadž jak se ještě během tohoto endura mnohokrát stalo, Čára si někam v klidu odjel a pak postupně chodil pro naše motorky a cigárem v koutku je vyvážel do sjízdnějšího místa. V penzionu na nás čakala skvělá večeře, grilované maso a výborná polévka, ale bohužel vše studené, protože jsme se vrátili pozdě. Naštěstí jsme měli k dipsozici mikrovlnku.
Další den jsme se pokusili o první kopírování ukrajinských hranic. Nádherná cesta ještě nádhernější přírodou, vůbec nevadilo, že jsme občas narazili na slepou cestu a museli se kus vracet. Co bylo trochu škoda, je fakt, že jsme byli už hodně vysoko a nakonec nás několikrát zastavil hluboký sníh, takže jsme museli sjet dolů a pokusit se pokračovat z druhé strany. Tam nás čekalo další velké dobrodružství. Dojeli jsme na louku, která byla plná bláta, mokré rašeliny, krokusů a hlavně hoven. Šlo totiž o horskou salaš. Teď na jaře zatím ještě prázdnou, bez ovcí a personálu…. Když jsme tohle překonali a dostatečně se vyváleli ve všem i s motorkami, mysleli jsme si, že už z těchto 1600m nad mořem budeme jen klesat a vracet se na silnici. Ovšem to jsme se spletli. Dolů vedlo jen malé, prudké koryto, které bylo díky hlubokým močálům a vyvráceným stromům opět nesjízdné. Dál už jsme museli pěšky, ale nenašli jsme žádnou cestu dál, takže jsme museli motorky vytáhnout korytem nahoru, což se neobešlo bez pádů. Já jsem spadl tak šikovně, že se mi zablokovaly brzdy a musel jsem je na místě odvzdušnit. Nakonec jsem i já půjčil géeso Čárovi a ten si vyjel nahoru. Pak jsme se vydali opět nahoru a po dosažení hranice sněhu jsme to zase otočili a jeli shánět ubytování. To se nám povedlo, protože jsme narazili na starého pána, který se jmenoval Vladimír. Vladimír vlastní rodinný dům, který byl směsicí krásného stavení plného starožitností a moderní lidové tvorby. Jako příklad uvedu z pokoje kde jsem spal, jedna skříň starožitná, vyřezávaná a vedle ní plechová z nějaké fabriky. Vladimír nám připravil na něčem, co připomínalo ruské kuželky, ale tam, kde mají kuželky kouli, tady byla velká kovová pánev, „dietní“ večeři. To se do pánve nalije 1 litr oleje, přidá pár kusů slaniny a mleté maso. Po vytažení masa se tam hodí hranolky. Pánev před přípravou není potřeba čisti, rez se vstřebá do masa. Ovšem jídlo chutnalo skvěle a tradiční rumunská polévka neměla chybu. Po večeři jsme s Vladimírem uskutečnili družbu, a ten po slivovici, cujce a pivu mluvil plynule všemi jazyky, takže si na své přišel i Pavouk, který prohlásil, že byl v Litvě a tudíž mluví plynule rusky. Když vytáhl mapu a řekl Vladimírovi kukaj tudaj, bylo nám jasné, že nás zítra čeká pěkná trasa.
Když jsme se ráno loučili, Vladimír se málem rozplakal, doufám, že dojetím a né radostí. Nás čekal den plný aprílového počasí, ale v horách jsme si příjemně zajezdili. Když jsme v nějakém malém městečku zastavili na oběd, zároveň s autobusem plným německých důchodců, Šolochov v nich okamžitě poznal okupanty z II. světové války. Myslím, že kdyby mu ti důchodci rozuměli, asi by je přešla chuť na jídlo. Když se Šolda u kávy začal zajímat, jak se německy řekne masový hrob, uznali jsme, že je čas zaplatit a rychle vypadnout. Po obědě jsme opět vyrazili do hor k ukrajinským hranicím a když se připozdívalo, našli jsme si kemp, kde nás přivítal domácí s kukučem vraha, kterého by jsme rozhodně nechtěli potkat v noci někde v parku. Ovšem ve vrahovi se ukázal „rozený obchodník“ a víno nám nosil každou láhev dražší. Je to chudý kraj a tak nám celkem nevadilo, že nás okrádá.
Následující den jsme zahájili hned po ránu prudkým stoupáním. Tady už se začala projevovat únava. Ale na obzoru se ukázali zasněžené vrcholky a ty byly výzvou. Na úpatí těchto kopců byla závora se zákazem vjezdu, ale po krátkém vyjednávání s Rumunka nám závoru oddělali a pustili nás do národního parku. Tohle by se u nás určitě nemohlo stát, protože na celkem slušně zablácených motorkách byly vidět přichycené rostlinky, které se v naší domovině jistě nesmí trhat. V národním parku jsme opět poorali nějakou tu louku s krokusem a když jsme měli dost rolnické činnosti, pokračovali jsme směrem nahoru, tady jsme narazili na obrovský opuštěný syrný důl, který nás svými majestátnými rozměry všechny dostal. Úžasná podívaná! Za dolem už ale opět začínal sníh a museli jsme to otočit. Tady si Cyril, snad ze vzteku změnil o šutr geometrický tvar předního kola. Ovšem se slovy jó edvik je edvik, pokračoval statečně dál, i když kolo připomínalo spíše obdélník, než kruh. Když jsme sjeli do nížiny, chtěli jsme už dojet jen do nějaké dědiny a ten den si dát pauzu, ale Šoldu napadlo, že bychom mohli jet zkratkou přes les. Mělo nás varovat, že místní občan, který nám poradil kudy kam, slovy, dobrá cesta pro enduro, se smál a pravou rukou gestikuloval přidávání plynu. Hned v úvodu jsme museli přebrodit hlubokou rozlehlou kaluž za kterou jsme postupně všichni zapadli do podmáčeného terénu. Jako průzkumná jednotka jsme se vydali já, Čára a Pavouk. V jedné kaluži Cyril chytil čolka, v té jsem v zápětí zapadl a kompletně ji rozryl, zajímal by mne výraz toho čolka, kdyby ho Cyril nevytáhl. Po hodině jízdy, kdy jsme urazili krásných 200 metrů, jsme to museli vyčerpáním a nesjízdností terénu vzdát. Pracně jsme obrátili motorky, probudili Konyho v lese a odhrabali se zpět k nádraží, kde začínala pevná cesta. Po dosažení cesty to vypadalo nadějně, ale Pavouk to při první příležitosti vzal opět do lesa a příběh se opět opakoval. Jen Kony už zůstal na motorce a nešel nikam spát. Ovšem tento náročný den nás odměnil v ubytování. Našli jsme krásný penzion s yakuzzi na terase. V penzionu sice nevařili, ale domácí Sebastian nám objednal vynikající XXXL pizzu. Večer jsme někteří zakončili na terase v yakuzzi.
Ráno se nás ujal Sebastian, ze kterého se vyklubal hosrký průvodce-čtyřkolkář a slíbil, že nás provede hřebeny okolních kopců. Terén do kterého nás vzal byl naprosto uchvacují, nádherná příroda, ovšem spíše pro čtyřkolky. My jsme byli každou chvíli zahrabaní v bahně. Nejednou nás musel „Sebi“ vyprošťovat navijákem. Také jsme museli překonat spadlé stromy přes cestu, kde jsme museli motorky téměř položit, společnou pomocí je protáhnout pod kmenem, sjet srázem do lesa, objet spadlé kmeny a pomocí navijáku pokračovat zpět nahoru. Pro 6 kusů GéeS akce maximálně na 2 hodiny! Výsledek stál ovšem za to. Výhled z hřebenovky byl uchvacující. Po nějakých 50 km se s námi Sebastian rozloučil a my jsme sjeli do nížiny, kde jsme po silnici pokračovali zpět k hranicím. Večer jsme se ubytovali asi hodinu od maďarských hranic s nemalými rozpaky, neboť paní domácí jménem Anička byla silně v podnapilém stavu. Z Aničky se ale vyklubala výborná kuchařka a hostitelka, takže nakonec velká spokojenost.
Ráno jsme pokračovali k RO/H hranicím, kde se nám podařilo zmást celníky, aby Pavoukovi podařilo projet do „Šengenu“ na řidičák. Dále jsme pokračovali Maďarskem, tady jsme vybrali sice delší cestu, ale vyhli jsme se Budapešti, potom přes Bratislavu do Velkých Pavlovic, kde jsme se ubytovali a stihli semifinále hokeje ČR se Švédskem. Na druhý den v sobotu 14. 5. 2011 jsme se přesunuli do Mohelnice na Boxer Morava enduroden BMW, ale tady jsme tomu moc nedali, protože únava už byla znát na každém s nás. Akci bych shrnul jako velmi povedenou, počasí bylo místy aprílové, ale alespoň to bylo akčnější. Také partička se povedla. Všichni byli v pohodě, problémy se řešily s nadhledem a vtipem. Závěrem bych chtěl poděkovat Pavoukovi za výbornou organizaci a výběr trasy.
Laďóš
