Reportáž z prvního dne....
Přízní osudu a mým přičiněním vyrážím ze Zlína v 15:30. Měl jsem se
ještě stavit u Batmana v cykloprodejně pro knoty a lepidlo, ale jak se
dalo čekat, vzpomínám si až cestou někde u UH. Těsně před odjezdem ještě
koketuji s myšlenkou ,naložit náhradní pneu, i když jsem přezutý na
úplně nových (Karoo2 a TKC80), ale po rozhovoru s Vítem, nechci být za
útlocitného zelenáče a nechávám doma i duše, mám přece navíc ultraseal
. Začíná opravdový „Adventure“, ale to poznáme až v Africe…Cílové místo Murau v Rakousku, cca. 480 km od Zlína. Vít se chce ve
středu kochat po alpách, tak nejedeme nejkratší cestou po dálnicích.
Beru to na UH, Hodonín, Vídeň. Někde v Uherském Ostrohu upravují cestu,
objížďka přes Hluk a Slavkov je opravdu kochací, i když jedu co se dá.
Musím uznat, že obyčejně nejezdím přes Lipov, dokonce projíždím přes
Tvarožnou Lhotu, cca 2 km od místa, co jsme měli Base Camp. Začíná
pomalu pršet, mísí se černé mraky se sluneční oblohou. Zastavuji kousek
za Hodonínem, kupuju sendviče, píšu SMS Vítovi, že nedorazím na 19h, ale
kolem 22h. Pro jistotu ještě kupuji mapu evropy v lite verzi, sichr je
sichr.( Naposledy jsem bloudil na slovensku, kde jsem si navolil sice
hotel správného jména, ale úplně na jiném místě. Trhnul jsem se od
skupiny, že to veznu kratší cestou. Dorazil jsem se zajížďkou asi 70 km,
všichni najezení a okoupaní, tak jsem se vymluvil, že jsem měl ještě
nějaké vyřizování … dobře mi tak 
Podvlékám mikinu na zahřátí,
Podvlékám mikinu na zahřátí, nepromoky ještě počkají … stejně je mám v přikurtované tašce, kam se tak
lehce nedostanu. Vyrážím a okamžitě zjišťuji, že zase začalo pršet.
Nevadí, přibrzdím v Břeclavi a koupím zrovna dálniční známku do
Rakouska. Známku mají, ale má úleva netrvá dlouho. Hledám symboly, jak
správně známku nalepit. Vidím, že ideální umístění je vlevo nebo vpravo
od zrcátka na čelní sklo. Pokouším se známku reklamovat u obsluhy, která
mě ujišťuje, že právě tuhle si motorkáři berou a lepí si ji na vidle.
Jdu k motorce, čistím vidle a ejhle … lepidlo je z přední strany známky.
Vracím se na benzínku a s nezvratným argumentem, že tohle se na vidle
správně nalepit nedá známku vracím. Obsluha se omlouvá a slibuje, že pro
příště budou muset rozšířit sortiment 
Snad v Mikulově by ji mohli mít.
Snad v Mikulově by ji mohli mít. Oblékám horní nepromok a pokračuji na Reintal. Stavím na poslední
benzince před hranice a je mi sděleno, že známku sice mívají, ale jen v
letních měsících. Odmítám čekat do července a vyrážím dál. Zastavuji v
Mistelbachu na benzince a vydávám na nákup. V mysli kombinuji správná
slova, jako je autobahn, karte,highway, stamp apd. No nebudu si na nic
hrát, o známku poprosím v plynulé češtině. K mému velkému podivení umí
rakušák velice slušně česky. Ze cviku na domorodce v Maroku projevuji
zájem o správně německé slovo pro dálniční známku, dozvídám se, že stačí
říct „viněte“ (jinak Autobahnvignette ) a prodavači už budou vědět. Po
chvíli se ještě vracím, nemám vyznačenu platnost známky.
To nejhorší mě ještě čeká. Průjezd Vídní je ale nakonec docela v pohodě,
pomalu se stmívá a já kousek za Vídní zjišťuji, že se mi při poslední
zastávce podařilo vypnout světla. Vše okamžitě napravuju. Další benzinka
30 km. Začíná mi být docela zima, ale to ještě vydržím. Beru benzín a
kousek od bufetu se snažím nasoukat do nepromokavých kalhot. Naštěstí
mají po stranách dlouhé zipy, ale i tak se stávám atrakcí pro obsluhu 
Je 21h, já potvrzuji domů, že ještě hodlám urazit dalších 200 km až do
Murau. Nasedám na svého vytuněného oře a hbitě mizím z dohledu kouřící
pokladní.
Naštěstí neprší, ale všude je mokro, silnice se leskne. Daří se mi jet
tak kolem 120, místy toho moc nevidím, hlavně když jede něco do
protivky. .Stavím na benzince, dostal jsem SMS od Víta, zadávám
souřadnice hotelu a hned pokračuju dál. Dálnice je zde docela klikatá,
světla moc nesvítí a plexi na helmě je vysloveně špatné, nějakou UV
lesklou úpravou rozbíjí paprsky světla na rozmazané a neostré tvary. S
otveřenou helmou se jet nedá, je opravdu kosa. Začínají mi mrznout
kolena, chlad zalézá do morku kostí. 70 km před cílem opět zastavuju.
Dělám rozvičku ztuhlého těla a soukám do sebe Bigshock ve formě kokosové
tyčinky.
„Dej si čaj a nebo něco teplého“, křičí na mě kamioňák, který
se jde i se svou manželkou občerstvit do místního bistra.“Už to mám jen
kousek“, dělám ze sebe hrdinu a vysvětluji anabázi rozdělení výpravy,
která se sjede někde před Janovem. Ještě se dovídám, že ten kamion co na
mě zezadu blikal byl on, že chtěl pozdravit čecha (já myslel, že jedu
moc poamalu 
) a že je ve středu v Itálii svátek. Přejeme si navzájem
) a že je ve středu v Itálii svátek. Přejeme si navzájem štastnou cestu a já v zápětí vyrážím na poslední kilometry. Mám pocit,
že to vůbec neubíhá … chvílemí kontroluji vzdálenost do cíle … 48, 32,
12 … už je to jen 8 km, jen 3, vjiždím do Murau, třetí kruháč opouštím
na třetím výjezdu a po 300 metrech zastavuji u Vítového GSa. Je něco po
půl dvanácté, ja zmrzlý sesedám a začínám odstrojovat věci. Vcházím do
hotelu, recepčního nacházím v restauraci, který mi příjemnou angličtinou
sděluji, že můj frend ja na pokoji van-tu-van (121) a že snídaně je od
7:30 do 10h. Poděkuji a mizím na pokoj. Nacházím Víta, který už si stihl
u telky pospat. V rychlosti si sdělujeme zážitky z dnešní cesty.
Dozvěděl jsem se, že on jel nejdřív kroupech a pak za vydatného deště.
Kompaněro je prej super a novu helmu mi ukáže až zítra 
Jaromír vyráží ve středu ráno a Saša kolem oběda. Sraz někde u Lago di
Gardy. Pavel jede po ose až do Španělska, počká nás v Tangeru.
